Jako oheň a led

Kapitola 7.

Natáhl jsem se z vršku postele a sledoval, jak učitel žene stádo nešťastných studentů na výlet do přírody s neskrývanou škodolibostí. Nejspíše bych tohle nakonec provedl, i kdybych neměl postranní úmysly, jen abych nemusel ven na ty trapné túry.

Vyčkával jsem, než mi zmizeli z dohledu a pak jsem přelezl postel na druhou stranu a pohlédl na Seana, který stále vysedával na posteli, zrovna si něco zapisoval do bloku. Ani jsem si nevšiml, že by si pro nějaký šel.

„Básničky?" pousmál jsem se. Ani se neobtěžoval vzhlédnout a dál tam cosi škrabal. „Oooj, to mi nejsi ani trochu vděčný, že máš den volna?" odfrkl jsem si nespokojeně.

„Nemám problém s túrami," odvětil mi po chvíli klidně. Ještě chvíli cosi črtal a pak propisku zacvakl a vzhlédl ke mně nahoru, což pro mě byla docela velká pocta.

„Když říkáš..." uchechtl jsem se mírně, „Posuň se kousek." Sedl jsem na kraj postele a seskočil dolů na jeho.

Sean mi věnoval jen mírně nespokojený pohled, ale nic neřekl.

„Tak," uvelebil jsem se, „Čas na rozhovor." Ignoroval jsem, jak protočil panenky a povzdechl si. Když se ale natáhl pro sluchátka s tím, že mu mám dát znamení, až skončím, nastal problém.

„Opovaž se!" zaprotestoval jsem a sevřel drát od sluchátek, abych mu v tom zabránil. Usadil jsem se hezky naproti němu, stále držící drát a spokojeně se usmál.

„Cožpak ty nemáš vůbec zájem o tu včerejší událost ve sprchách?" zeptal jsem se, ale on jen nešťastně sledoval svoje sluchátka.

„Seane! Hej! Nech si ignoraci na jindy!" úpěl jsem tam naprosto ignorován. Ty sluchátka jsem si ale nemohl dovolit pustit. Přisunu jsem se ještě blíž k němu a sevřel mu ramena. Mírně s ním zatřásl, což si konečně vysloužilo mírně podrážděný pohled. Spokojeně jsem se usmál.

„To je dobrý začátek. Teď zkus i mluvit," pokývl jsem a přemýšlel, jestli jsem si pro něj neměl připravit pamlsky. Možná by šel vycvičit jako pes?

Hleděl na mě jako na magora. To nebylo nic, na co bych nebyl zvyklý, tak mi to velký problém nedělalo. Ale ta ignorace! Nic mě nedokázalo vydráždit tolik jak ta jeho okatá ignorace. A věděl jsem, že jestli neupoutám jeho pozornost, brzy se na mě vykašle úplně. Byla to velice zapeklitá situace. Pak jsem si vzpomněl na jeho blok a vyloudil smích temného škodolibého antagonisty, kterému vycházejí jeho ďábelské plány. Sean se zdál být tím zvukem poněkud vyvedený z míry, ale zaměstnal ho natolik, že si nevšiml mých hbitých prstů. Vážně jsem si připadal tak jak profesionální zlodějíček. Když jsem sevřel blok v ruce a odtáhl se od Seana.

„Víš, jsme skoro kolegové, taky rád píšu, ale příběhy, básnění mi moc nejde." Zamával jsem se svou kořistí a vysloužil si nemilý pohled. „Možná bychom mohli spojit naše práce. Já bych psal děj a ty doplňoval básničkami, co říkáš?"

Sean místo odpovědi natáhl vyčkávavě ruku, abych mu blok vrátil. Zavrtěl jsem vehementně hlavou a nespokojeně mlaskl.

„Takhle nope, zapomeň. Hezky popros nebo začnu předčítat."

„Chtěls tu zůstat jen abys mě mohl otravovat?" optal se klidně. Celý jsem se rozzářil. Dělal pokroky! Možná bych mohl být učitel? Nebo psycholog? To znělo hodně profesionálně, to se mi líbilo.

„Budu psychologem," prohlásil jsem nadšeně a vysloužil jsem si jeden z těch slavných WTF pohledů. Na Seanovi ale vypadal přímo skvěle.

„Tak začneme s terapií. Můžeš se mi se vším svěřit. Určitě za tou tvou zamlklostí něco bude," usadil jsem se do tureckého sedu a vyčkávavě ho sledoval.