Jako oheň a led

Kapitola 5.

„Ugh! Už se chci vyvalovat někde v bazénu!" úpěl Dash, jak jsme se pomalým krokem blížili k našemu ubytování. Naše obavy se naplnily a byli jsme vytaženi na prohlídku okolí a města, byť tam jsme si mohli alespoň dát trochu oraz při rozchodu. Ne, nikdy nepochopím třídního a jeho zálibu v turistice.

„Už jen kousek," povzbuzoval jsem nás.

„Pár metrů..." natáhl před sebe ruku v zoufalém gestu. Ostatní nás mezitím i s naším pomalým divadélkem klidně předešli. Když jsme se konečně doplazili ke dveřím pokoje, Sean tam stál opřený a čekal na klíče, které jsem mu cestou ukradl.

„Ahoj," usmál jsem se jako by nic a otevřel. Sedl jsem na Dashovu postel a oddechl si.

„Moje nohy..." promasíroval jsem si unavené svaly na stehnech. Dash to zakotvil vedle mě a po chvíli padl nazad a natáhl se s rukama roztaženýma do stran.

„Nikdy víc..."

„Zítra," ušklíbl jsem se nevesele v odpověď, „Jak ty to děláš?" otočil jsem se k Seanovi, „Nevypadáš vůbec unavený."

„Nešli jsme tak daleko," odvětil klidně a rozpustil si vlasy. Dlouhé prameny se mu rozlily po zádech až k pasu. Rukou si je prohrábl a gumičku hodil vedle sebe na postel.

„Blázne," zamumlal jsem a trochu zvědavě sledoval jeho vlasy. Muselo to být hodně nepraktické. Kdyby neměl ta široká ramena a byl trochu menší, asi bych ho prudil s tím, že je transvestita.

„Jak to je? Nejdřív večeře a pak koupání nebo naopak?" ozval se po chvíli ticha Dash.

„Máš čtyři hodiny, to bude ta druhá možnost," odhadl jsem, „Mělo by být otevřeno, ne?"

„Za zkoušku nic nedáme."

Vyskočil jsem na nohy a vzal si všechny potřebné věci. Počkal jsem na Dashe a koukl k Seanovi.

„Jdeš taky?" zeptal jsem se. Koukl na mě a po krátkém zaváhání došel ke svému batohu, aby si vzal svoje věci.

Nedlouho na to jsem se konečně ponořil až po bradu do horké vody a spokojeně vydechl. Cítil jsem, jak se mé unavené svaly pomalu uvolňují a byl to neskutečně krásný pocit. Jen jsem zavřel oči a relaxoval.

Dash se složil s úlevným povzdechem vedle mě a sám si užíval teplé vody.

Po pár minutách jsem otevřel oči, když se začal postupně valit zbytek spolužáků. Sean seděl nejdál ode všech, co to bylo možné, vlasy v podivně uvázaném drdolu, že mu splývalo jen pár pramínků na krk. Oči měl přivřené a nezaujatě sledoval okolní dění.

„Tak jak to uděláme?" kývl Dash ke stěně, za kterou byla dívčí část. Přesunul jsem pozornost k partě paniců, co nikdy neviděla nahou holku naživo (netřeba říkat, že jsem k nim taky patřil).

„Ta stěna bude asi příliš vysoká na to, abychom přes ni něco viděli, i kdybychom si vlezli na ramena..." zněla jedna úvaha.

„Nezdá se, že by tam byla jediná škvíra..." zkonstatoval další.

„Nic, po čem by se dalo lézt..."

„Opět navrhuji sehnat helikoptéru na dálkové ovládání," prohlásil jsem.

„Kde to tady chceš sehnat?"

„Jestli nás bude třídní zase tahat někam na túry a do města... Zítra lze sehnat," namítl jsem s chytrým výrazem a zvedl prst na důraz mých slov.

„To zní dobře, ale dneska nic nebude asi, co?"

„Jestli něco vymyslíš..." ušklíbl se Dash a pohodlně se opřel.

Ostatní zkonstatovali, že zítra něco seženou a všichni jsme pokračovali v příjemné relaxaci, než nadešel čas večeře a kluci se pomalu začali trousit ven. Nakonec jsme se i já s Dashem neochotně zvedli a solidně uvaření se vydali do sprch.

Dal jsem si trochu studenější vodu a nechal si zchladit horkou zarudlou kůži. Byl to trochu šok, ale příjemný.

„Božííí..." rozplýval jsem se a pomalu přidával teplotu – zase jsem nepotřeboval zmrznout. I sprchy se začaly pomalu vylidňovat.

„Tady se nedá dýchat, jdu," řekl Dash a taky se vypařil. Bylo fakt, že místnost byla plná páry, viditelnost téměř nula, ale voda byla příjemná a já se nechtěl jít schladit ven. Trucovitě jsem za ním koukl a vyprovodil pohledem ještě pár dalších lidí. Zdálo se, že jsem osaměl, což se mi zdálo jako velké dobrodružství, kdy hlavní hrdina čeká na příchod masového vraha.

Prokradl jsem se párou tiše až ke vchodu do lázní a představoval si tu scénu, když tu náhle... vchodem prošla vysoká postava. Ztuhl jsem. Neměli už být všichni pryč? Nebo je má představivost až moc dobrá? Nebo se stala realitou?!

Přemýšlel jsem, jestli se nehýbat a doufat, že mě přehlédne, ozvat se a nebo rychle zdrhat. Jo, to poslední znělo fajn. Otočil jsem se kolem své osy a chtěl se rozběhnout. Avšak nepočítal jsem s klouzavostí terénu, noha mi ujela a já se rozmázl na kachličkách.

„Auu..." zafňukal jsem a nadzdvihl se na loktech. Všiml jsem si, že vedle mě někdo zastaví. Bojácně jsem k osobě zvedl pohled.

„Eh..." No jo, zapomněl jsem na Seana. Jak to bylo možné? Myslel jsem, že šel pryč mezi prvními...

„Co děláš?" zeptal se nepříliš zaujatě. Ale i to mě zahřálo u srdce. On se zajímá!

„Incident s hororovým filmem. Což takhle pomocnou ruku?" Natáhl jsem k němu ruku, aby mě zvedl. Hleděl na mě, jako by se rozmýšlel, ale pak mi ji fakt podal. Koukal jsem vyjeveně. Už jsme měl připravenou salvu rýpavých keců, místo toho jsem na něj vejral.

Povytáhl obočí v tázavém gestu a já se vzpamatoval. Rychle jsem se ho chytil.

„Děkuju... Co se stalo? Osvítil tě tu duch svatý?"

Dostalo se mi starého známého odměřeného pohledu. Pustil mě a odešel ke sprše, kterou zapnul.

Zamyšleně jsem sledoval jeho záda a přemýšlel, co provést. Pomalu jsem se k němu proplížil a připravoval si nějaký děsivý plán, když jsem si všiml jizvy, co se mu táhla přes lopatku. Natáhl jsem k němu ruku a prsty přejel po ní prstem.

„Co jsi dělal?" optal jsem se zvídavě. Sean ztuhl a ustoupil ode mě.

„Nic, co by tě mělo zajímat," odpověděl chladně a střelil po mně ještě chladnějším pohledem.

„Když se někomu svěříš, udělá se ti lépe," namítl jsem a obešel ho, abych stál před ním. Zvedl jsem prst na důraz mých slov.

„Co máš za problém?" zavrčel podrážděně. Já skoro nadšením povyskočil. Emoce!

„Měl bych mít?" naklonil jsem hlavu na stranu a nevinně zamrkal, „Pouze se strachuji o mého kamaráda. Je na tom něco špatného."

„Přestaň už s tím divadýlkem..." Rukou praštil do stěny vedle mojí hlavy, čímž mě donutil ustoupit až ke zdi. Ocitl jsem se v podobné pozici, jak tehdát na chodbě. Nebyla to příjemná pozice, ale byl jsem paradoxně nadšený z toho, co se dělo. Chtěl jsem vědět, jak zareaguje, i kdyby mě to stálo nějakou tu modřinu. Asi bych měl jít na psychiatrii.

„Nehraju divadýlko," opáčil jsem, „Jsem od přírody zvídavý a veselý člověk." Hleděl jsem mu s úsměvem do očí, které v sobě nesly vražedný podtón. Zaváhal jsem, ale pak jsem riskoval ještě víc a dal mu ruce kolem krku, za což jsem si vysloužil pohled, který by se dal nazvat překvapeným.

„Spíš řekni ty mně, o co jde tobě s tím svým vystupováním," pousmál jsem se temně, „Na co myslí ten slavný chytrý, asociální kluk, kterého se štítí celá třída?"

Bože, tohohle budu ještě litovat...

Asi jsem zašel moc daleko, ale jak jsem s tím začal, chtěl jsem vidět víc jeho reakcí. Zesílil jsem objetí kolem krku, natáhl se k němu a políbil ho na rty.