Jako oheň a led

Kapitola 11.

Odtáhl jsem se od něj a koukl po třídě.

„Co čumíte? Já plním sázky!" bránil jsem se a sedl zpátky na svou židli a modlil se, abych nebyl tak rudý, jak jsem se cítil. Nevěřil jsem tomu ale.

Střelil jsem pohledem po Seanovi. Podpíral si hlavu a měl tragický výraz, jako by se ptal „proč já".

„Co je? Začala hodina!" ozvalo se náhle od katedry. Zdálo se, že nikdo v tom šoku nezaznamenal učitele. Pomalu se tedy celá třída postavila, ale i poté jsem si připadal jako střed vesmíru, jak všichni upírali většinu hodiny pozornost k naší lavici a ne k učiteli. Z toho nepříjemného pocitu jsem nebyl schopný věnovat ani špetku pozornosti učiteli. Sranda byla, když mě vyvolal. Chvíli jsme na sebe koukali.

„Omlouvám se, nemám tušení, o čem jste mluvil. Má mysl je zaneprázdněna popíráním heliocentrické soustavy vesmíru," prohlásil jsem. Znělo to učeně. To slovo jsem pochytil jako jedno z mála v zemáku, líbilo se mi.

„Ano? A k čemu jsi dospěl?" povytáhl obočí a opřel se o katedru.

„No, že naše lavice je středem zájmu této třídy, jelikož sem všichni celou hodinu zírají a vás ignorují.

„Hm... Víš, co to znamená?"

„Další kule za aktivitu?"

„Ano a zítra si na látku, co jsme dnes probrali, napíšeme."

„Jste vůči nám krutý, pane učiteli, už je skoro konec roku," zaprotestoval jsem.

„Můžete si za to sami."

Teď ty pohledy nebyly pouze skeptické a zvědavé, ale i nasrané. Super. Krásný den. A navíc mi bylo jasné, že mi nikdo nedá opsat poznámky... Jestli je někdo tedy vůbec má.

Přežil jsem těch pár minut do konce hodiny a během nich zvažoval, jestli zdrhnout, věnovat se Seanovi nebo si to jít žehlit za ostatními. Ale co zazvonilo, Sean se zvedl a odešel z místnosti, tak vyhrála poslední možnost.

„Co to bylo?" pohlédl na mě Dash obezřetně.

„Jak jsem řekl, já plním sázky." Nemyslete si, nerad lžu, ale nechtěl jsem dopadnout jako Sean, já jsem sociální osobnost.

„S kým by ses o něco takového sázel?"

„Jedna zákeřná dívka."

„Proč mají holky rády gaye?"

„Asi taky doufají, že až jim spadne mýdlo ve sprše, tak si to taky užijí." Dash na mě pár okamžiků hleděl s jistou skepsí a rezervou, ale pak chytl výtlem.

„To není špatná představa," ušklíbl se. Zvedl jsem palec na znamení souhlasu.

„Hele... Kam všichni jdou?" přimhouřil jsem oči a sledoval odcházející spolužáky.

„Buď jsme přeslechli požární výstrahu nebo je zhypnotizovali mimozemšťané."

Zamyslel jsem se nad jeho odpovědí.

„Nemáme mít informatiku?" Ani po roce jsem si nepamatoval rozvrh. Nic abnormálního.

„Jo..." pokýval hlavou, „nebo to byli ti mimoni."

„Proč by si nevzali nás?" namítl jsem.

„Asi jsme na jiné úrovni myšlení, než dokážou zvládnout."

„Nejsem si jitý, jestli být hrdý nebo brečet."

„To časem zjistíme." Hodil si tašku přes rameno a vybral se ze třídy. Dohnal jsem ho a společně jsme se vydali bojovat s dalším učením.