Jako oheň a led

Kapitola 26.

„To se tě netýká," odvětil Sean stroze, zatímco já jsem neklidně přešlapoval z nohy na nohu dumajíc, co říci či udělat, abych situaci nepodělal ještě víc. Vzhledem k tomu, že nikdy nevypustím z pusy něco rozumného, jsem se rozhodl prozatím pomlčet.

„Myslíš?" opáčil Andy a zastavil u mě. Sean nás okamžik neutrálně sledoval, než ke mně záhy natáhl ruku a sevřel mou kravatu.

„Co-" Víc jsem toho říci nestihl, neboť Sean zatáhl nemalou silou směrem k sobě a donutil mě klopýtnout k němu. Než jsem se zmohl na nějakou reakci, náhle se ke mně sehnul a už jsem se začal opravdu obávat, co se bude dít. Nicméně se zarazil pár centimetrů od mých rtů a dlouhou chvíli na mě jen hleděl pohledem tak intenzivním, až mě stálo celou sílu vůle neuhnout očima. Neměl jsem tušení, co to zase mělo být a co tím sleduje. Náhle ale to napětí povolilo, pustil mě a odstrčil od sebe, až jsem klopýtl vzad.

„Ten hledá jen pobavení, půjde za kýmkoliv. Máš na lepší," řekl Sean směrem k Andymu a vydal se do schodů.

Sledoval jsem jeho záda, ústa mírně otevřená v protestu, který se nikdy nestihnul zformovat včas. Chvíli trvalo, než jsem se odvážil pohlédnout na Andyho. Jeho výraz byl rozporuplný.

„Půjdeme zpátky?" hlesl po chvíli.

„J-jo... Asi bychom měli..." vysoukal jsem ze sebe a vynutil křečovitý úsměv, „Naši už se budou shánět."

Andy jen pokývnul a vydal se do schodů. Šel jsem kousek za ním a sledoval ho s jistými obavami. Byl dost na jehlách po mém přiznání. Co udělá teď? To ticho cestou nahoru mě ubíjelo ale nebylo, co říci. Jakákoliv snaha o obhajobu či stížnost by už situaci pomoci moc nemohly. Měl jsem dojem, že Sean moc dobře věděl, do jakých vod se před chvílí pustil. Proč by to ale vůbec dělal? Vůbec se mi tahle jeho nově objevená stránka nezamlouvala. Nebyl jsem si jistý, jestli mít na něj vztek nebo se bát.

Nedělal jsem si iluze, že bych se dnes pustil s Andym ještě do nějakého hovoru, tak jsem se s ním rozloučil a přisedl si ke své rodince, která vyzvídala, kde jsem se flákal.

„Venku. Je tu nuda. Zůstaneme až do konce?" předstíral jsem táhle zívnutí, ale dle jejich pochybných pohledů mi to moc nežrali.

„Kde máš Dashe?" optala se mladší ze sester, která svůj zájem o mého ubohého kamaráda moc neskrývala.

„Nejspíš se někde zašil se svou holkou," oznámil jsem jí nemilosrdně. Nemusela vědět, že jeho přítelkyně sem nešla. Ale bylo mi samotnému nešťastnému smutno. Jsem velice mizerný příklad dobrých mravů.

„Tak běž ještě někoho vyzvat, přece tu nechceš zůstat sedět," pobízela mě máma, u rukou připravený foťák. Byl jsem si zcela jist, že tam je spousta fotek mě s Amy, jak tančíme. Skvělé vzpomínky.

„A koho?" opáčil jsem nespokojeně.

„Třeba sestru. Šup. Když už jsme tady, tak nepojedeme hned zase domů."

Neměl jsem chuť se s ní hádal. Ninu jsem pak mohl někde nechat stát a jít najít někoho, kdo mi bude dělat milou společnost – třeba Dashe. Zvedl jsem se tedy a dotáhl to dřevo, co nezatančí ani kachní tanec, na parket. Ani jsem moc nezkoumal, co za tanec to má vlastně být, jen jsem jaksi imitoval okolí a myšlenky i zrak stáčel ke stolu, kde seděl Andy s Amy a jejich rodiči. Tak nějak mě napadlo, jak asi vypadají Seanovi rodiče, ale nikde jsem ho neviděl. Že by se zdejchl?

V okamžiku nepozornosti jsme se s Ninou málem seznámili se zemí, když jsme si podupali nohy naprosto nelogickým způsobem.

„Dávej pozor," napomenula mě sestra, „Co se stalo tentokrát?"