Jako oheň a led

Kapitola 17.

Nesnáším nutlé hodiny. Nesnáším. Kor po tanečních. To nás chtějí zabít? Utýrat k smrti? Vyždímat jako žínky a ještě očekávat, že v sobě budeme mít špetku energie? Proč?! Proč nám to dělají? Čím jsme se provinili?!

S těmito myšlenkami jsem ráno nasedl do busu a proklimbal cestu v něm a ve stejném, byť ještě ospalejším duchu se vlekla celá nultá hodina. No, nejen ta, spíše celý dlouhý a nudný den, plný nudných přednášek a prvních testů, na které jsem se vůbec nepřipravil. Hezky nám ten rok začínal...

Po skončení výuky jsem si připadal jako zombie, kterého násilím vyhnali z hrobu a on byl nucen bloumat po neskutečně nudném světě, ale bylo mu zakázáno dál v klidu a míru ležet. Ubohý Dash musel zůstat ve škole kvůli sportovnímu kroužku, tak jsem navíc musel bloumat světem sám bez mého přítele v nouzi.

Byl jsem ale rozhodnut se po odpoledním šlofíku podívat na látku, ze které jsme měli zítra psát, což byl úctyhodný výkon sám o sobě. Sean mě sice trochu zásobil, abych nerupnul, ale vrátil jsem se myšlenkami k mému plánu před letními prázdninami a rozhodl se, že na něj nebudu furt spoléhat.

V tomto rozmaru jsem si nabalil domů učebnici a sešit a pádil ven ze školy. Kupředu mě hnala vize měkké, pohodlné postele a příjemného odpočinku, avšak sotva jsem rychlostí kulového blesku vypadl ze školy, tvrdě jsem se srazil s dívkou, co stála moc blízko východu.

„Au! Dávej pozor, sakra!" obořila se do mě Amy, co udržela rovnováhu jen díky tomu, že se zachytila bráchy.

„Nemáš stát tak blízko dveří!" bránil jsem se.

„Kdybys se nehnal jak splašené stádo, tak jsi do mě nenarazil," opáčila. Zdála se být nějak podrážděná, vypadala docela nebezpečně.

„Prevence, ne?" odfrkl jsem si, „A co máš za problém, nic se ti nestalo, ani jsi nespadla. Máš poučení pro příště."

„Alespoň omluvit by ses mohl," nepřestávala do mě hustit. Skoro jsem si dokázal představit ty tesáky, raději jsem tedy ucouvl. To ale byla smrtelná chyba, páč chvíli na to se dveře opět otevřely a já schytal kliku do zad. S bolestným kňučením zvířete ve smrtelné křeči jsem klopýtl dopředu a promnul si bolavé místo.

Přelila mě vlna toho hnusného trpkého pocitu, když se Amy rozzářila a ihned začala obskakovat Seana.

Sean pohlédl na mou zraněnou maličkost a poznamenal jen to, abych nestál hned za dveřmi. Jo, někdo holt umí zlepšit den.

„Tak se mějte," zamávala nám Amy, chytla Seana za ruku a táhla ho pryč. Poraženecky a nespokojeně jsem za nimi hleděl.

„Jsi v pohodě...?" vyrušil má tichá muka klidný Andyho hlas. Úplně jsem na něj zapomněl.

„Mám dojem, že mi hýbnul ploténkou," zaúpěl jsem a dál si zasažené místo mnul.

„Jestli chceš, nemocnice je jen pár bloků odsud..." pokynul směrem k onu nepříjemnému místu.

„To je dobrý. To přejde," ujistil jsem ho rychle a narovnal se jak prkno, „Jedeš busem nebo čekáš?"

„Busem, ale ještě se mi domů nechce."

„Nechce? A to tu chceš stát, než se ti chtít bude?" zeptal jsem se jako naprostý idiot.

„Ne. Spíš přemýšlím, jak zabiju čas..."

„Zabít čas, hm?" zamyslel jsem se, „Čas vždy spolehlivě zabijí dvě věci – kino a vodnice. No, pak zábava s přáteli, ale ty tu zřejmě žádnou partičku nemáš."

„Nechceš zajít do čajovny?" nabídl mi.

„A já doufal, že mi to kapesné vydrží déle... Jo, jdeme," zasmál jsem se a zvesela vykročil směrem k centru, únava na chvíli odsunuta na vedlejší kolej. Andy beze slova vyrazil za mnou a srovnal se mnou krok.

„Proč vůbec nechceš jít domů, pohádal ses s rodiči nebo co?" optal jsem se zvídavě a koukl na něj.

„Ne... Naši teď nejsou doma. Ale je tam nuda, nemám co dělat..."

„Já jsem rád za trošku klidu. Vždy je co dělat. Hrát hry, číst, psát, dělat bordel, koukat na televizi... Každý má nějaký koníček, kterému se milerád věnuje."

„Já nerad čtu a teď opravují chodník a podařilo se jim narušit kabely, takže celé ulici nejde internet ani televize," odfrkl si.

„To zní jako hororový příběh," zhrozil jsem se, nepěkná to představa, „Za jak dlouho to pojede?"

„Prý by mělo do týdne."

„Upřímnou soustrast. Potkat mě tohle, tak se snad i celé dny z nudy zodpovědně učím..." zachvěl jsem se z té odpudivé představy. Andy se mému zděšení jen pousmál.

Posezení v čajovně bylo velice příjemně zabité odpoledne. Mé sny o učení sice skončily zase jednou v nenávratnu, ale nijak jsem toho nelitoval. Měl jsem tu čest poznat se s Andym lépe, za což jsem byl rád. Velice zajímavé pro mě bylo zjištění, že nemá rád Seana a už se kvůli tomu se sestrou chytl. Na to jsem se jsem mohl ušklíbnout a provokovat ho, že je obranářský bratříček. Netvářil se moc nadšeně. Nu což.

Vypadli jsme ven po necelých třech hodinách v příjemné náladě s bolavým krkem z kouře a zamířili na zastávku. Už ani nebylo o čem moc mluvit, tak až na pár poznámek jsme šli v klidu a míru.

Předem jsme si zjistili, v kolik nám to jede, tak jsme nemuseli čekat moc dlouho. A krásné bylo, že takhle pozdě už jen vzácně někdo jel, takže až na dívku se sluchátky sedící vepředu, jsme měli bus celý pro sebe. Zapadli jsme dozadu na sedačky a kochali se prázdnotou vozidla.

Po pár minutách cesty jsem na sobě pocítil Andyho zadumaný výraz. Pohlédl jsem na něj.

„Co?" tázavě jsem vytáhl obočí.

„Nejsem si úplně jistý, co si o tobě mám myslet..."

„Um... To mám chápat jak?"

„Ten tvůj náhlý zájem a snaha se se mnou mermomocí bavit."

„Máš s tím problém?" zeptal jsem se nejistě, „Já rád trávím čas v příjemné společnosti. A navíc jsi jediná známá osůbka ve sboru a já nemám rád, když se nemám v hodinách s kým vykecávat."

„Příjemná společnost, hm? Já nemám moc přátel, většina si mě zhnusila, když se dozvěděli o mé orientaci."

„To neznamená, že s tím mají problém všichni," namítl jsem, „V dnešní době to není nic extra a většina to přinejmenším přehlíží... A řekněme, že mně osobně taky moc na pohlaví nezáleží," rozpustile jsem se pousmál.

Tváří se mu mihlo překvapení. Odvrátil ode mne pohled a zkrabatil obočí, očividně o něčem důsledně přemýšleje.

Vyčkávavě s nechápavým pohledem jsem ho sledoval pár chvil a sám přemýšlel, jestli něco říci či udělat. Atmosféra nebyla zrovna moc dobrá.

„Začínám se docela obávat," ozval jsem se, když dlouho mlčel. Střelil ke mně pohledem.

„Promiň, jen jsem se trochu..." omluvně na mě pohlédl. Já sebral všechnu odvahu, která v mém zbabělém těle byla, potlačil veškeré obavy a racionální myšlenky a vypustil na svět tu nejhorší možnou větu: „Máš teď někoho?"

„N-ne..." Očividně si nebyl plně jist, jak zareagovat na má slova. Problém byl, že já taky nevěděl, jak se z té situace vykousat. Sean byl úplně jiná liga, toho nešlo moc snadno rozladit ani si poštvat proti sobě. To jsem si vždy mohl kecat cokoliv.

Delší chvíli jsme na sebe koukali, oba nemálo na rozpacích.

„Já za chvíli vystupuju..." ozval se po chvíli trapného ticha.

„Jo," zamumlal jsem, „Myslíš... No..." opět jsem na něj pohlédl a střetl se s jeho pohledem. Rezignovaně si povzdechl a věnoval mi letmý úsměv.

„Uvidíme," zkonstatoval a šel ke dveřím, aby nepřejel zastávku.