Jako oheň a led

Kapitola 29.

Samotného mě zaskočilo, jak rychle se krátil čas zbývající do vánočních prázdnin. Jindy bych byl asi nemálo rád, ale zneklidňovala mě vize toho stupidního vystoupení. Sice mám rád společnost, ale ne v tomto slova smyslu. Čím dál víc jsem nervoval doma i ve škole a prudil, koho mohl. Není divu, že mě brzy měli všichni plné zuby a posílali mě do háje. I Dash. Krutá, krutá realita.

Tréninky se sborem začaly být čím dál větší pech, neboť jsem se písničky na koncert vážně musel naučit. Rytmus jsem zvládl v pohodě, ale pamatovat si slova? Bože, můj mozek stávkoval v neuvěřitelné míře. Kor, když jsem se snažil učit na písemku z dějáku a všechno se mi to slilo dohromady s texty songů, byť to vůbec nemělo žádnou souvislost. Asi by má šedá kůra mozková vážně potřebovala promazat...

Další boží věc byla, že i výzdobu na Vánoční koncert jsme si museli dělat sami. Udělat v tělocvičně podium a vyzdobit to všude vánočními motivy bylo mnohem horší, než jak to vypadá. Nejvíc mě ale prudil fakt, že jsem tam byl za nedobrovolné účasti, a ještě musel takto těžce pracovat.

Zdálo se, že Sarah se stávala čím dál smělejší a s povzbuzením svých kamarádek se snažila být co možná nejvíce v mé přítomnosti. Dělal jsem vše pro to, abych vypadal, že si toho nejsem vědom. Bál jsem se, co udělám, dostane-li dostatečnou odvahu promluvit si se mnou o své náklonnosti přímo. Měl jsem jisté podezření, že bych buď znemožnil jednoho z nás nebo prásknul do bot. Možná oboje.

Předposlední den školy v tomto roce se ke mně obrátil Dash s překvapivým prohlášením: „Podle mě je Sean psycho magor. Ty jsi celý minulý školní rok zasvětil tomu, abys z něj dostal nějaké... emotivnější projevy. Vím že ses zařekl, k pasivitě, ale tohle prostě přímo vybízí samo," pokynul k Seanovi, který naší volnou hodinu věnoval tomu, aby se prospal, „Je to sice pěkně hnusné a zákeřné, ale... Nemyslíš, že by vypadal mnohem sympatičtěji bez toho hára?" S temným úsměvem vytáhnul nůžky.

Dobrou minutu jsem na něj vyvaleně hleděl a přemýšlel nad tím, jestli je zdravé být taková svině. Mírně jsem doufal, že to odvolá jako vtip.

„To by ti velmi poškodilo karmu," prohlásil jsem rádoby chytře.

„Už je i tak dost mizerná. A Sean byl velmi nevlídný na mého nejlepšího kamaráda," temně se usmál.

„Budu bečet dojetím..." utřel jsem imaginární slzu, ale pak zvážněl, „Ne, vážně, to není moc dobrý nápad."

Dash už se ale zvednul a potichu se proplížil do prostřední řady, na lavici dvou dívek, které sedávali za Seanem (a dříve i za mnou). Nyní naštěstí byli někde v jiné části budovy, takže Dashovi nic nepřekáželo v jeho misi.

Pořád jsem měl naději, že si jenom dělá prdel a za chvíli se začne smát a utahovat si ze mě a Seana v mém stylu. Pak ale opatrně mezi ostré hrany nůžek vzal pramen vlasů z culíku tak, aby to Seana nevzbudilo... a šmikl. Všichni přítomní ve třídě zmlkli a zděšeně sledovali Dashovo počínání. Bylo docela smutné, že nikdo neměl Seana natolik rád, aby ho varoval. Ani já jsem se k tomu neměl.

Dash proces opakoval s dalším pramenem tmavých vlasů a půlka culíku byla rázem na zemi. Rychle se odtáhl a vrátil se do své lavice.

„Tos neudělal..." hleděl jsem na něj jak na přízrak, „Že ne?"

„Obávám se nejhoršího..." ztěžka vedle mě dosedl, sám očividně překvapený, kde na to sebral odvahu. Možná si dal cestou do školy pár panáků? Rychle nůžky schoval.

„Je hodně agresivní?" naklonil se ke mně. Měl jsem chuť mu říci, že teď už je na obavy pozdě.

„Tebe to štvát nemusí! Bude podezřívat mě!" přišla na mě náhle děsivá myšlenka, „Asi se omluvím třídnímu a půjdu raději domů."