Jako oheň a led

Kapitola 16.

V dalších pár dnech se jsem se stále nevzdával a vesele se Seanem komunikoval. Na jednu stranu jsem byl veselý, že mě již tak neignoruje, ale na druhou mě to deptalo, že je otevřenější, co si začal s Amy. Začal jsem se tázat sám sebe, proč mi na tom tak záleží a jestli mi to za ty problémy stojí, snažit se s ním sblížit. Nedokázal jsem si dát racionální odpověď. Věděl jsem s jistotou jen to, že ho nemůžu nechat jen tak plavat.

Na druhou stranu jsem začal vyhledávat i Andyho společnost. Ani to jsem si nedokázal plně vysvětlit. Aby Sean žárlil? To by se stalo leda ve snu. Snad jsem v něm tedy hledal nějakou kompenzaci. Doufal jsem, že se pak přestanu konečně zaobírat Seanem.

Od mé premiéry ve sboru uplynul celý týden a čekala mě další hodina. Naštěstí nám ještě nic nezadávala minule, tak jsem byl v klidu a pohodě schovaný vedle Andyho a nedělal prakticky nic, krom zmírání nudou a tichého doprovázení ostatních při kolektivním skřehotání.

Tentokráte nám ale již zadala naučit se nějaké dvě písně, což se mi pranice nezamlouvalo, ale byl jsem rychle schlazen Andym.

„Dvě krátké písničky máš za chvíli," namítl a hodil si tašku přes rameno, „O Vánocích po tobě budou chtít, abys zpíval francouzsky."

„Po-počkej... To jako vážně?!" zarazil jsem se a šokovaně na něj pohlédl, „To nás nemůže nutit!"

„Po všech to chtít nebude, ale ty, kteří se jí zamlouvají, budou mít práci navíc."

„To mám dobrou naději..."

„Ty máš hlas pěkný, nedivil bych se, kdyby ti dala sólo."

„Moc mi nepomáháš!" Na to se Andy jenom pousmál a naznačil mi, ať pohnu. Sebral jsem tedy tašku a vypadl ze dveří. Pustila nás dříve, tudíž jsme ještě měli čas, než pojede bus.

Lážo plážo jsem si vzal věci ze skříňky a obul se. Andy na mě už čekal venku před vchodem.

„A ty jsi už měl sólo?" zeptal jsem se zvídavě, když jsme se rozešli.

„Jo, loni... Ale jen pro to, že jsem dělal zálohu a ten, co měl zpívat, dostal zánět průdušek..."

„Tak už máš zkušenost, tak tě dozajista letos vezme zase," usmál jsem se povzbudivě.

„Toho bych se nebál," zavrtěl hlavou.

„Proč?"

„Protože jsem nepočítal s tím, že za něj vážně nastoupím a neuměl jsem celý text písně. Nějak se to zazdilo, ale jak ji jednou takhle vytočíš, nedostaneš druhou šanci. Ale nemohu říkat, že by mi to vadilo. Spíš tam chodím pro to, že z toho pak mám nějaké pochvaly a body navíc..."

„Neuměls text? Cos tam pak dělal? Stál a koukal nebo dělal ‚nanana'?" potlačoval jsem smích.

„Nanana..." odfrkl si.

„Začínám litovat, že jsem nikdy na školním koncertu nebyl," zašklebil jsem se.

„Hodně lidí si myslí, že je to oprus, ale je to povětšinou spíše jak nevyvedená komedie. To zjistíš sám."

„No... A co když tě chytne tréma?" zamyslel jsem se.

„Pak jsi v háji," zkonstatoval.

„Ty vážně umíš povzbudit..."

„Jsem pouze realista."

„Já preferuji optimismus. Udržet si ideály," vykreslil jsem gesto do vzduchu, abych svým slovům dodal váhy.