Jako oheň a led

Kapitola 30.

„Um... Jen tak pro pořádek, ty vlasy nemám na svědomí já!" vychrlil jsem, sotva jsem s ním srovnal krok, „Ale takhle vypadáš mnohem lépe," polichotil jsem mu, byť jsem nevěřil, že to věci nějak pomůže, „Dlouhé jsi je měl už hodně dlouho, změna byla na místě. Vypadáš teď mnohem... mužněji," pokýval jsem moudře hlavou a dovolil si pohled Seanovým směrem. Zjistil jsem, že mě jeho chladné, modré oči probodávají, zcela bezvýrazné. Nevěděl jsem, jestli je to zrovna dobré znamení.

„A vůbec, docela se divím. Měl jsem za to, že tě má přítomnost obtěžuje, a tak se mi raději obloukem vyhýbáš..." mlel jsem dál pantem, abych zamaskoval svůj neklid, „To musí být vážné, že se mnou chceš mluvit... Leda bys zase chtěl spustit svá moudra o tom, jak strašný jsem člověk, ale to je už ohraná písnička... A navíc jsem si toho sám vědom, kdybych se nezapletl s Andym, mohl jsi si dál užívat svůj románek s Amy, ale já tak nemám rád, když mě někdo tolik ignoruje. Mám pak tendenci, jak sis zřejmě už všiml, prudit ho ještě víc jak obvykle. Měl by sis to vzít k srdci a všímat si více mé existence, páč tě mám z nějakého mě neznámého důvodu v oblibě více, než by mělo být přiměřené, zvláště po posledním půl roku. Byl jsi ke mně velmi, velmi krutý." Sevřel jsem si triko nad srdcem a dramaticky zavrtěl hlavou. „No vážně, Andy je o tolik lepší osoba než ty, i přesto že je to zrádný práskač, který musel své sestře vykecat úplně vše, se vším jsem se mu svěřil. Co ti vůbec Amy řekla? Vypadala hodně naštvaně, když ti dávala košem, což moc nechápu. Vždyť ta událost na školním výletě je minulost a ty se k tomu očividně nechceš vracet, tak co byl její problém? To nesnesla pomyšlení na to, že její kluk není panic?" odfrkl jsem si a pak se zarazil nad myšlenkou, že jsem to asi mírně přepískl. Dovolil jsem si další pohled ke svému společníkovi, ale ten už mě nesledoval, ale zatvrzele hleděl před sebe. Kdyby byl naštvaný, určitě by mi věnoval své vražedné pohledy.

„A mně taky dala docela bolestivou facku," promnul jsem si mimoděk zasaženou tvář, „Má docela sílu. Nebo s Andym došli k závěru, že jsem se snažil nějak sabotovat váš vztah? Vždyť jsem se mezi vás nemotal, ne? Zkusil jsem to s Andym a nevyšlo to, proč z toho dělají takovou vědu?" Sám jsem byl překvapený, jak snadno ze mě všechno šlo ven. Asi už jsem si tolik navykl na monology v Seanově přítomnosti, že to byla automatická činnost. „To se ve vztazích prostě stává. A od toho jsme taky ještě mladí a máme toho spoustu před sebou. Jak říká má převelice moudrá matka, byť ve slušnějších podáních, abychom si nabili hubu a poučili se ze svých chyb. Byť mám obavy, že má schopnost poučení je v některých místech trochu omezená..." nakrčil jsem nos a otevřel dveře vedoucí na prostranství před školou. Podržel jsem je otevřené Seanovi se slovy „Až po vás, pane".

Následoval jsem Seana až k lavičce, na kterou s povzdechem dosedl. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem se posadil po jeho boku a udělal si pohodlí.

„Tak do mě," zahučel jsem nespokojeně a pohlédl k svítícím oknům našeho ústavu, za kterými se lidé zajisté dobře bavili. Brzy by se ale měli všichni rozejít domů. Napadlo mě, jestli se po mě shání rodiče a co jim Dash řekne. Modlil jsem se, aby nevypustil na svět žádnou prkotinu, kterou bych pak musel složitě objasňovat. Nebylo by to poprvé.

„Nuže?" otočil jsem se zpět k mlčícímu Seanovi, který zachmuřeně sledoval čtvrť měsíce která byla na bezmračné obloze dobře vidět.

„Nejsem moc vhodně oblečený na to, abych tu seděl dlouho..." pobídl jsem ho znovu a zachvěl se chladem. Zatím moc sněhu napadnou nestihlo a co napadlo, změnilo se v hnusnou, mokrou břečku, ale i přes to byla hnusná kosa.

„Nebloumej a mluv konečně," zaúpěl jsem po půl minutě. Přisunul jsem se k němu blíž a zamával mu rukou před očima, abych si konečně získal jeho vrtkavou pozornost.