Jako oheň a led

Kapitola 9.

Za spousty nadávání, skuhrání a kňučení jsem se dopravil na svou postel a poprvé zalitoval, že jsem si vybral patrovku. No, nečekal jsem takovýhle zvrat událostí...

Padl jsem na břicho a obličej zabořil do polštáře. Bylo mi mizerně, ale i přesto jsem měl čas starat se o to, co si asi myslí Sean. Dost mě i zajímalo, jak se k tomu v nadcházejících dnech postaví. Přál jsem si jen jedno – aby to neignoroval. Jen ta představa mě neskutečně deptala. Ale co by měl dělat? Chtít repete?

Párkrát jsem praštil hlavou do polštáře. Oh bože. Tak pitomá, podělaná situace! Jak můžu být takový magor?! Bože proč?! Proč já?!

Zoufalstvím jsem zaúpěl a dal si polštář přes hlavu.

Zůstal jsem v této pochybné poloze docela dlouho, ale pak mi začala být pomalu kosa, tak jsem odhodil polštář stranou a zachumlal se do peřiny. Dolů na Seana jsem neviděl, ale to bylo asi lepší. Kdybych mu teď musel čelit, nejspíš bych se rozbulel... nebo by se mi postavil z představy nedávné činnosti.

Vykoukl jsem ven z okna a všiml si, že se má třída vrací z túry.

„To je brzo! Moc brzo!" vyhrkl jsem zoufale a posadil se, což nebyl dobrý nápad. Zhroutil jsem se se skučením na bok.

„Ouuu..." zafňukal jsem, „Ne-nemohl bys mi podat... tašku?" vysoukal jsem ze sebe dost hlasitě, aby Sean pochopil, že mluvím na něj. Nedočkal jsem se ale žádné odezvy. Buď mě ignoroval, nebo si dal slucháta.

„Seane! Potřebuju alespoň trenky! Jestli budu muset lézt dolů, bude to sebevražedná mise!"

Už jsem začal zvažovat, že se odvážím přesunout na druhý konec postele a něco po něm hodit, když mi na kraji postele přistály tepláky, co jsem měl před aktem na sobě. Byl jsem z toho gesta až dojat. Od něj to bylo velmi pozorné.

„Děkuji," hlesl jsem a natáhl se pro ně. Narvat se do nich bylo poněkud problematické, ale nakonec se zadařilo. Vyčerpaně jsem padl zpět na postel, přetáhl přes sebe deku a zavřel oči. Výhodné bylo, že už jsem nemusel předstírat, že jsem pár minut před smrtí.

Zanedlouho dovnitř vtrhl Dash.

„Tak co, ty šmejde?" spustil ihned, ale pak se zarazil, „Čekal bych, že tu bude alespoň něco rozjetého, ale vypadá to spíš, jako by tu něco chcíplo..."

„Ještě ne, za chvíli se ale dočkáš..." zasípal jsem jak na smrtelné posteli a znaveně na něj pohlédl. Dash mě chvíli sledoval, zřejmě přemýšlel, jestli to hraju nebo jsem vážně ochořel.

„Co ti je?" zeptal se opatrně. Nedivím se mu, na jeho místě bych byl taky obezřetný, abych se nenechal nějak blbě napálit.

„A-asi vidím Smrt," hýkl jsem vyděšeně. Pak jsem ale zamžoural. „Ah, to jste jen vy, pane učiteli... Jste... hodně bledý... Jeden si není pak jistý..."

Třídní se zhluboka nadechl a táhle vydechl. Zřejmě si o mé reakci nemyslel nic slušného, ale nemohl nic říct, bohužel pro něj. Došel až k mé posteli.

„Nekoukejte na mě, jako byste mi chtěl dát poslední pomazání. Začínám se bát!" zaskuhral jsem. Učitel zopakoval dýchací cvik a odkašlal si.

„Tak co ti je?"

„Asi jen viróza nebo chřipka. Pokud jsem se tu nenakazil nějakým smrtelným virem a nečeká mě posledních pár hodin života. Na to jsem moc mladý!" skoro mě to dohnalo k slzám.

„Ouch!" vykvíkl jsem, jak jsem se hryznul do jazyka, když ze mě málem vypadla otázka, jestli není Sean HIV pozitivní.

„Můžu poslat pro doktora..." řekl učitel. Ups.