Jako oheň a led

Kapitola 4.

Uplynulo pár dlouhých dní a já se konečně zbavil té omezující věci na noze. Ale i když jsem ji neměl, nemohl jsem se moc dobře pohybovat, protože jsem měl ztuhlý kotník a pocit, že když blbě šlápnu, tak si ho asi vyhodím úplně. Nebyl to příjemný pocit, ale jak jsem s tím hýbal, zlepšovalo se to, takže v den odjezdu na dlouho očekávaný výlet jsem mohl chodit docela dobře a ani mě to nebolelo.

Stál jsem celý nadšený před školou, kam pro nás měl přijet autobus, mezi prvními. Naštěstí pro mou společenskou náturu se Dash objevil jen pár minut po mně.

„Celý večer jsem přemýšlel... myslíš, že tam půjde šmírovat k holkám?" naklonil se ke mně a optal se šeptem. To byla vážná otázka. Nebudu tvrdit, že jsem nad tím taky nepřemýšlel.

„Noooo... Doufám že jo. Kdyžtak si už nějak poradíme," odvětil jsem spiklenecky a koukl rychle kolem, jako by nás někdo mohl slyšet.

„To zní jako bys měl plán," pousmál se a nasadil si černé sluneční brýle, jako by chtěl dodat svému vzhledu na drsnosti, „Bude to nebezpečná akce a možná půjde o život."

„Nebudem v tom sami, myslíš, že někdo z kluků odmítne?" namítl jsem.

„Gory tvrdil že vezme vrtačku, kdyby tak byla stěna, co by se dala provrtat."

„To by bylo hlučný... A jak ji chce zapojovat do proudu?" povytáhl jsem nedůvěřivě obočí.

„Hm... Třeba vzal ruční."

„To už zní líp, ale věříš tomu, že ho to napadlo?"

„Ne." Oba jsme se zasmáli.

„Ale... Jestli si Kou zase s sebou vezme nějakou z těch svých mašinek... Možná by šla využít... Nebo sehnat helikoptéru na ovládání a na ní kameru..." Mírně jsem našpulil rty.

„Kde to tam chceš shánět?"

„Pod rukou. Určitě už tam byli mnozí vynalézaví jedinci."

„Hmmm..." poškrábal se na bradě v zamyšleném gestu, „To bude drahé..."

„Když se složíme... Všichni... Budeme mít i na pár bonusů."

„To ano, ale chtělo by to známosti nějaké..."

„Něco se nalezne... Jinak... Vzals tu kameru?" Už jsme se stihli domluvit, že budeme co možná nejvíce točit a dělat hodně kanadských žertíků, hlavně holkám, které o ničem chuděry netušily. Neubránil jsem se spokojenému úsměvu.

„Ještě aby ne!" prohlásil hrdinně.

„Dobře, šikula," ušklíbl jsem se mírně a koukl po davu spolužáků, co se již rozrostl do téměř plného počtu. Vyhledal jsem Seana. Stál na okraji se sluchátky v uších a poklidně sledoval silnici, na které se měl co nevidět objevit náš bus.

„Zase je úplně nehybný... Jak on to dělá?" zeptal jsem se nahlas. Dash k němu koukl a mírně naklonil hlavu na stranu.

„Magie," vydechl s tajemným podtónem a máchl rukama v jakémsi zahrnujícím gestu.

„Zase jsi propařil noc hraním her?" poznamenal jsem. Dash se jen zašklebil a už to nekomentoval.

To už se ale objevil učitel a svolal si nás, aby si udělal docházku a vybral nějaké ty naprosto zbytečné a nikým nečtené papírky o bezpečnosti. Nedlouho na to se konečně dostavil bus a my se začali rvát dovnitř. Vzhledem k naší velké schopnosti nasrávání ostatních jsme s Dashem předběhli celou řadu a natlačili se dovnitř mezi prvníma. Pětku nám sic stihli zabrat, ale sedli jsme si do předposlední řady dvojsedaček, přičemž jsem špinavým trikem získal místo u okna. Dash mi věnoval jen jakousi nadávku a sedl do uličky.