Jako oheň a led

Kapitola 27.

Už od dob, co jsem byl malé děcko, jsem básnil o tom, jak epické budou mé osmnácté narozeniny a jak velká párty to bude. Celé měsíce dopředu jsem s tím rodiče prudil skoro nonstop... Není pak divu, že všichni byli jako opaření, když jsem omezil oslavu na minimum a pak zmizel k sobě, abych se utápěl v sebelítosti.

Fajnové bylo, že jsem se mohl již legálně opít do němoty, naštěstí jsem ale měl dostatek morálky a nedostatek pití. Zas až tak hrozné to nebylo. Nic srdceryvného. Ale štvalo mě to nemálo. Štvala mě představa Seanova vítězství. Jeho happy endu s Amy a já na ocet. Při této myšlence jsem ale musel dát Andymu za pravdu – nebyl to vztah s ním, co jsem chtěl.

Ale říkal jsem si, že když byl někdo jako Dash schopen si najít dívku, pro mě to také nemůže být až takový problém. Koneckonců jsme oba dva byli obdobní magoři, i když já možná trochu radikálnější. A věděl jsem o jedné, co by zájem měla. Otázka byla, jestli bych měl já zájem a nervy. Možná by bylo lepší dát si oraz.

Zjišťoval jsem, že se mé víkendy stávaly více a více filozofické, plné nekonečného hloubání nad vztahy a morálkou. Nemálo mě to děsilo. Ale na druhou stranu jsem po nedělích tvoříval svá největší rozhodnutí a nemusel se tím zabývat v pondělí v hodinách a mohl jsem se alespoň tvářit, že mě probíraná látka zajímá.

Tentokrát jsem dospěl k tomu, že uvidím, jak to bude vypadat v průběhu týdnu se všemi mými známostmi a pak se uvidí, jak se ke svým trablům postavím.

V pondělí jsem tedy hrdinně šel ráno do školy, za víkend vyležený ze špatné nálady a vesele se bavil s mými kamarády v autobuse.

Trochu ošemetná situace nastala, když jsem vešel do třídy a ihned se ocitl pod Dashovým bodajícím pohledem. Když jsem mu v pátek napsal, abych zrušil naše plány na oslavu, jeho odpověď nebyla moc veselá a obsahovala pár sprostých slov, ale neptal se. Jak jsem ale sedal na své vydobyté místo vedle něj, bylo mi jasné, že půjdu pod lampičku.

„Co to bylo v pátek? Naplánuješ akci, žvaníš o ní, až je to otravné a pak ji na poslední chvíli zrušíš?" pustil se ihned do mě s předstíranou zlostí. Sic naštvaný nebyl, ale rozmrzelý ano. A to nemálo, sám se na to dost těšil.

„Něco mi překazilo plány... Alespoň jsi měl volno na svou přítelkyni, ne?" odbočil jsem.

„Ta už měla vlastní plány, zůstal jsem sedět doma a byl donucen trávit celý večer s rodinou."

„To zní... jako zábava," vynutil jsem velice mizerný úsměv a chvíli se bál, že po mně Dash skočí. Pár okamžiků mě sledoval s nemalou skepsí, kterou nahradila podivná zdráhavost. Jako by chtěl něco říct, ale nevěděl jak. To mě nemálo vyděsilo, už to bylo dlouho, co jsem tenhle pohled viděl a nebylo to za moc dobrých okolností. Uvítal jsem tedy příchod učitele, při kterém Dash mírně zavrtěl hlavou a přesunul pozornost z mé osobnosti ke katedře.

To nejhorší jsem měl ale ještě před sebou. A nenechalo to na sebe vůbec dlouho čekat. Vlastně to dorázovalo do naší třídy hned dvě minuty po skončení první hodiny, tmavě modré oči připraveny přivést na naši zemi apokalypsu. Nebo minimálně na mě.

Zrovna jsem se zvedl a chtěl pláchnout, kdyby se chtěl Dash náhodou vrátit ke svým neveselým myšlenkám, když u mě ta malá fúrie zastavila.

„Ahoj...?" začal jsem radostně, avšak když jsem pohlédl do těch bouřlivých očí, hlas mi nejistě zakolísal.

Amy pevně semknula rty a místo pozdravu či urážky se napřáhla. Třídou se rozlehlo hlasité plesknutí, až všichni mí drazí spolužáci zmlkli a stočili pohledy k nám.

Zvedl jsem ruku a promnul si pomalu rudnoucí tvář. Měla větší sílu, než bych do ní řekl. Ani jsem se nemusel ptát, za co to bylo. S nemalou trpkostí jsem si představil, co hezkého jí Andy řekl a dostal chuť mu to nějak vrátit. Smutné ale bylo, že jsem na to neměl právo, nebyl jsem k němu moc upřímný.

Byl jsem ale rád za jednu věc – že Sean nebyl ve škole. Nerad bych mu udělal tu radost, stačí dosti, že o tom uslyší.

Pohlédl jsem opět na Amy. Zdálo se, že neví, co přes své semknuté rty pustit ven a jen mě probodávala pohledem.

Vynutil jsem trpký úsměv a pokorně sklopil pohled. Zdálo se, že zaváhala, ale pak se otočila a odkráčela podrážděně pryč. Doufal jsem, že si alespoň ulevila a nebudeme se k tomu muset vracet, když už jsme měl být jisto jistě terčem všech drbů minimálně na příštích čtrnáct dnů.

Táhle jsem si povzdychl a opět si promnul tvář.

„Au..." zahuhlal jsem rozmrzele a sednul si zpět do lavice. Dash mě sledoval s povytaženým obočím a nejspíš čekal, že se k tomu nějak vyjádřím. Místo toho jsem ale vytáhl mobil a napsal Andymu SMS: „Sestře sis srdce vylévat nemusel."

Co jí do toho vůbec bylo? Snad Andy nečekal, že bych klesl k tomu, abych se teď mezi ně snažil mermomocí dostat...

Z myšlenek mě vytrhl mírně podrážděný povzdech přicházející od mé levice. Stočil jsem pohled k mému kamarádovi, ale ten zahloubaně a zachmuřeně hleděl z okna ven na ulici, která se pozvolna pokrývala chladnou bílou vrstvou.

Jestli s něčím přijde ještě on, už s tím fakt seknu... Nakrčil jsem nespokojeně nos a raději se uchýlil ke hrám na mobilu.

Po skončení vyučování, které se táhlo snad donekonečna a já byl zase jednou terčem všech pohledů a vtíravých otázek, mě Dash nenechal zdrhnout a trval na tom, že nepůjdeme hnedka domů, ale budeme se chvíli flákat po městě. Nepřišlo by mi to podezřelé a znepokojující, kdyby se celý den nechoval podivně, koneckonců jsme se flákání věnovali rádi. Mohl jsem odmítnout a vykecat se, ale tak nějak jsem tušil, že bude lepší to mít z krku, ať už ho žere cokoliv.

„Tak ven s tím, těhlech napjatých chvil mám už po krk..." zaúpěl jsem po nezávazném, ale ne moc uvolněném rozhovoru o dnešní výuce a zítřejších testech.

„Náročné období?"odfrkl si a jasným kontextem, který jsem ale nepobral.

„Hmmm..." zahučel jsem v odpověď a posmutněle pohlédl na lavičku, na kterou jsem si nemohl sednout, páč byla pokryta sněhem. Dash si neklidně prohrábl vlasy a odhrnul si je všechny z čela. Zkrabatil obočí v mně známém gestu. Hledal nejlepší způsob, jak mi něco sdělit.

„Prostě to vyklop, probůh!" zaúpěl jsem a hodil po něm trochu sněhu, který jsem sebral ze zábradlí, kolem kterého jsme zrovna procházeli.

„Říkal jsem si, že by bylo vhodné, abych se ti k něčemu přiznal a promluvil si o tom s tebou... V posledních týdnech se chováš dost divně a asi nejsem ani zdaleka jediný, kdo si toho všiml. Začínáš mě dost štvát."

„Eh..." dostal jsem ze sebe. No super. „To není nic permanentního," zahuhlal jsem neklidně. On byl ta poslední osoba, se kterou bych chtěl své problémy se Seanem a spol. řešit.

Dash hleděl nehnutě před sebe a jeho oči sledovaly poklidně se snášející vločky. Vždy míval problém hledět mi do očí, když měl řešit něco citlivého nebo když se omlouval.

„Slyšel jsem tvůj rozhovor se Seanem v přízemí pod schody před pár týdny..." začal pozvolna a váhavě, ale i tahle jediná věta stačila k tomu, abych se zarazil v půli kroku, krapet panikařící pohled zabodnutý do sněhu pode mnou.

Dash následoval mého příkladu a neklidně špičkou boty odhrnoval sníh. Nastalo mezi námi dlouhé a trapné ticho. Super...Co bude příště?