Jako oheň a led

Kapitola 15.

„Po-po-počkej," dostal jsem ze sebe po chvíli, „Jaký druh magie jsi použila? Víš, no, Sean si nikdy nevšímal holek a šly o něm nepěkné řeči..."

„Magii?" koukala na mě zaraženě, „Prostě jsem sebrala odvahu a zeptala se ho, jestli to se mnou nechce zkusit. A on souhlasil..."

Tak snadno? Vážně?!

Praštil jsem hlavou do lavice. Jsem magor...

„Ah, Seane!" zvolala najednou Amy nadšeně. Zvedl jsem hlavu z lavice a koukl na ně.

„Co potřebuješ?" zeptal se jí. Vůbec ne nevlídně, jak by to řekl mně.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli máš po škole čas. Dneska večer je premiéra toho filmu, o kterém jsme mluvili. Před tím bychom mohli ještě někam zajít," švitořila nadšeně.

„Jo... Proč ne," odvětil klidně, „Počkám na tebe u skříněk."

„Super," usmála se vesele, „Tak se uvidíme, já musím běžet."

Jediné slabé uspokojení mé zavržené maličkosti bylo, že se nezačali olizovat. Otočil jsem se ke spolužačkám, které si uhlídaly místo za námi.

„To vážně není vtip?" zeptal jsem se tiše a pokynul k odcházející Amy.

„Nikdo tady tomu nechtěl věřit, ale jak sám vidíš..." pokrčila jedna z nich rameny.

„Tak koukám, že mi máš o čem vyprávět," otočil jsem se k Seanovi, když došel na místo, „Amy jo? Na pohled není špatná, ale nečekal bych, že zrovna ona bude tvůj typ..."

Sean si povzdechl a nekomentoval to.

„Nestyď se a mluv. A nezapomeň, že si stále živě pamatuju ten incident na horách," rýpl jsem do něj kyseleji, než jsem chtěl. Střelil po mě nepříliš příjemným pohledem.

„Jestli si to toužíš zopakovat, najdi si někoho jinýho," řekl ledově. To zabolelo. A ve třídě jsem moc velký bordel dělat nemohl.

„Proč jsi to tedy dělal, když se ti to teď hnusí?" povytáhl jsem obočí.

„Jinak bys mi nedal pokoj. A alespoň mám zkušenost, kterou rozhodně nechci opakovat."

Chvíli jsem mu oplácel pohled a pak jsem se bez jediného slova vydal za Dashem, který už se stihl vrátit z bufetu. Neměl jsem chuť se tím teď zabývat...

Nevěděl jsem, jak se k tomu teď postavit. Ano, nejlehčí by bylo se na to vykašlat, nechat Seanovi jeho románek a hledat štěstí jinde, ale nemohl jsem se k tomu přimět. Věnoval jsem mu tolik času, než se konečně k něčemu rozhoupal a on pak hodlal vyrukovat s tímhle? Tak snadno jsem ho nehodlal nechat pláchnout.

Problém bylo vymyslet, jak se k němu dostat blíž, aniž by mě mohl poslat někam, to jsem věru nechtěl. Věděl jsem ale, že jsem v manipulování se Seanem dost zběhlý na to, že něco vymyslím, netřeba to hrotit.

S klidem na duši a očekáváním, co se dnes hezkého semele, jsem došel do školy a usedl na své místo vedle Seana a jako by se nechumelilo jsem mu vzal sešit a opsal si úkol. Byl jsem odměněn jen káravým pohledem, ale nevzal mi ho, z čehož jsem vyvodil, že ta jeho averze vůči mně až tak hrozná nebude.

Na anglině jsem se posadil vedle Amy, jejíž sousedka pro vše mé štěstí chyběla.

„Zdravíčko," usmál jsem se.

„Ahoj...?" koukala na mě poněkud zaskočeně a nejistě. Není se čemu divit, vždy jsem seděl na druhém konci třídy.

„Znáš zajisté dobře mou zvídavou náturu, tak pevně věřím, že najdeš pochopení pro mé vlezlé otázky, ale co se ti na Seanovi líbí? Ne jako, když se na něj podíváš, ale... Vždyť je to asociální osoba s převelice krutými mučícími metodami."