Jako oheň a led

Kapitola 12.

Říká se, že první krok je ten nejtěžší. S tím si ale troufám nesouhlasit. Všechny ty kroky jsou setsakramentsky těžký! Zkuste se vžít do mé situace... Neděle podvečer. Krásné, teplé počasí, venku krásně svítí slunce. Dalo by se ještě jít někam k vodě a osvěžit se. Já sedím v pokoji, z jedné strany mám laptop a z druhé učení. Měl bych se učit, chci-li, aby můj plán byl úspěšný, ale je tak skvělý den na to, abych celou noc pařil hry...

Položil jsem se na stůl a zaúpěl. Musím. Musím se překonat. Notak, Neile, to zvládneš, nenecháš se přece tak snadno pokořit... Tohle je taky hra... Hra o to, jak si na konci roku, vytáhnout známky... Pak jsou prázdniny, budeš je moc celé propařit...

Třesoucí ruku jsem vztáhl k sešitu a přitáhl si ho. Laptop jsem raději schoval pod peřinu, aby mě to nelákalo k hříchu. Co oči nevidí srdce nebolí.. Další přísloví, co neplatí.

Nikdy v životě jsem nepocítil taková muka, jako snažit se zapamatovat všechny ty pojmy, fakta, vzorce, letopočty, názvy... Nikdy v životě jsem se tak nesnažil něco naučit. Vždy jsem spoléhal na Seana. To jsem ale teď chtěl změnit. Ještě mu ukážu! S novou dávkou odvahy jsem se vrhl na utrpení jménem právo.

Hodiny dosáhly půl dvanácté hodiny a slunce vystřídal měsíc, když jsem nabušený vědomostmi vstal od učení s vítězoslavným úsměvem a pocitem, že jsem právě překonal veškeré zákony přírody a stal se ze mě génius. Cítí se šprti vždycky takhle?

Líně jsem zívl a šel si dát sprchu, načež jsem z postele vyhostil laptop a sám se tam rozplácl.

Ráno jsem byl naprosto vyšťavený, neschopen se vyhrabat z postele. Za to mohlo to učení. Připravilo mě o veškerou energii.

Jako zombie jsem se nachystal na nudnou cestu do školy, vzal si k jídlu první věc, co mi padla pod ruku.

Došoural jsem se na zastávku, počkal na bus, usadil se a než se bus dostal za první zatáčku, chrápal jsem opřený o sklo.

Slyšel jsem okolo sebe pochechtávání a hlasy.

„Vstávej, magore!" řehtal se někdo. Líně jsem otevřel oči a zamžoural na gardu mých spolucestujících kamarádů za školy.

„Co je?" zahučel jsem rozespale.

„Kam až chceš jet, na příští zastávce vystupujem," bylo mi oznámeno.

Líně jsem se zvedl, vzal si tašku a došel ke dveřím. Byl jsem moc unavený na to, abych se nějak zajímal o hihňající se okolí. Poslušně jsem vystoupil před školou a s davem zalezl dovnitř. Ve skříňce jsem si vzal věci na celý den a s neskutečně těžkým batohem pro mé unavené tělo, jsem zamířil do třídy.

Po mém příchodu všichni zmlkli a pohledy se stočily ke mně. Pár okamžiků bylo ticho a následně mí kamarádi vypukli v záchvat smíchu. Nebyl jsem si jistý, jak si to vyložit, tak jsem se s podezřívavým pohledem dosunul k lavici a sedl vedle Seana. Srdce mi až poskočilo, když jsem zjistil, že mě upřeně sleduje s mírně zkrabatělým obočím. Byl to výraz, jako by říkal: Co to s tebou, sakra, je?! Ale i to byl jistý úspěch... Po chvíli se ale odvrátil se odvrátil s táhlým povzdechem a mírně zavrtěl hlavou. Co jsem si z toho měl vyložit?

Trucovitě jsem ho sledoval, dokud do třídy nepřišel učitel. Poslušně jsem se zvedl, jako zbytek třídy. Učitel nás přejel pohledem a zastavil se na mně. Chvíli mě sledoval a pak si odkašlal.

„Běž si to umýt..." řekl mi.

„Co?" nechápavě jsem ho sledoval.

„No běž," pobídl mě. Váhavě jsem se vypařil ze třídy a došel na záchod. Stoupl jsem si před zrcadlo a hleděl na sebe.