Jako oheň a led

Kapitola 22.

Rodiče byli jako supi. Furt chtěli vědět co mi je a já neměl chuť na to, abych si u nich vyléval srdce. Skončilo to u toho, že jsem po nich vrčel jako pes, než to vzdali s tím, že půjdu zítra do školy a flákat se nebudu. To nebyl tak hrozný trest, s tím už jsem počítal. Spíše jsem potřeboval čas, abych si urovnal v mysli pár věcí a rozhodl se, jak se teď postavím k Seanovi. Toužil jsem po všem, jen ne s ním zítra sedět, to by na mě zase dolehla dopolední rozmluva a nedokázal bych se tvářit, že se nic nestalo. Ale volné místo se určitě najde, spíš bude problém jestli se někdo bude ptát, proč jsem se přemístil.

A toto vede k dalšímu problému – Andy. Bůh ví, jaký obraz si vytvořil, když mě včera se Seanem viděl, bylo by hodně divný, kdyby se nezeptal. Vymyslet pořádnou odpověď, co bych mu mohl dát, aniž bych lhal jak když tiskne, se mi moc nedařilo. Nevěřil jsem, že by přes všechny ty kecy Sean Andymu něco řekl, takže by to lhaní nebylo asi úplně od věci. Nemohl jsem Andymu říci pravdu, dal by si dvě a dvě dohromady a já bych mohl vzít na rande leda tak králíka na kšírách...

Ráno jsem před tím, než jsem došel do třídy, si v bufetu pořídil energetické pití a trochu se nadopoval, abych neseděl deprimovaně v lavici celou dobu.

Jakmile jsem vešel do třídy, naskytl se mi výhled na Seana, který seděl poklidně v lavici a něco si psal, asi ty své básničky. Rozhlédl jsem se skepticky po třídě, ale stejně jsem se přifařil k Dashovi v modlitbičce, aby si učitel ničeho nevšiml a aby osoba, co tam čas od času sedává, neměla na mě kecy a bez vyvolání boje se stáhla. Mému přání pro jednou vyšší síla vyhověla, jen Dash na mě koukal prapodivně.

„Co?" koukl jsem na něj tázavě a nabídl mu z balíčku žvýkaček, který zase jednou sestra naivně nechala v kuchyni.

„Děkuji," poděkoval Dash slušně, „Včera jsme naštvali matikáře, dneska nám dá test na látku posledních tří hodin," oznámil mi dodatečně.

„To jsi mi nemohl napsat?" zhrozil jsem se.

„A ty by ses to učil?"

„Ne, ale... Tohle je šok!" Smutné bylo, že jsem se nemohl ani obrátit na to, že jsem chyběl. Vždy do nás hustil, že máme mobilní telefony a facebook, tak se nemáme vymlouvat, že jsme chyběli.

Párkrát jsem praštil hlavou do lavice.

„Někdo mě chce už zabít," zaúpěl jsem. Dash mě soucitně poplácal po zádech.

„Nikdo tady to nechápe, rupneme všichni... Až na Seana teda."

„Šprt..." zabručel jsem jen. Nějak jsem neměl sílu na obvyklé okecávání jeho osoby.

„Co že sis dneska opět sednul za mnou?"

„Začínám se s tím ignorantem nudit."

„Hm? Vydržel jsi to víc jak dva roky, to je úctyhodné."

„Taky si myslím," zabrblal jsem. Naštěstí mě z této konverzace zachránil učitel. Pro jednou jsem ho rád viděl.

Mé temné předtuchy se ale naplnily o svačinové přestávce. Vylezl jsem ze třídy, kde na mě čekal Andy.

„Nechceš se projít?" Nebyla to otázka. Povzdechl jsem si a rozešel se s ním chodbou.

„Co to bylo včera?" optal se po chvíli.

„Neshodli jsme se..." pokrčil jsem rameny.

„Jo, to jsem si všiml... Vyjadřoval se nějak k tomu setkání u nás?"

„Už delší dobu mezi sebou máme pár sporů, to je vše."

„Nemusíš se mi svěřovat, jestli nechceš, ale..." povzdechl si, „Rád bych ti jakkoliv pomohl. Včera jsi vypadal hodně mizerně."

„Ne, bude to v pohodě," zavrtěl jsem hlavou, „Oba jsme popustili trochu uzdu nervům a pro jednou k sobě byl upřímní. Je lepší vědět, na čem stojíš, ne?"

„Asi..." pochybovačně mě sledoval.

„No, to se srovná," usmál jsme se povzbudivě, „Tak se uvidíme na sboru." Zastavil jsem ještě. „Jo a nech si na pátek volno. Pokud si nezlomím v tělocviku vaz, mohli bychom si nahradit tu středu u nás," zazubil jsem se a šel si po svých.

Zbytek týdne pomalu odplul bez většího vzrušení. Andy se ohleduplně na nic neptal a bavili jsme se, jako by se nic nestalo. Pouze Dash na mě koukal trochu divně. Znal mě asi tak třináct let, takže mu nejspíše došlo, že něco není úplně v pořádku, ale podobně jako Andy se mě na nic neptal. Alespoň prozatím.

Amy se k tomu taky nevracela, nejspíše si vytáhla své od Seana. Docela by mě zajímalo co jí řekl. No a Sean... Ten mě mistrně ignoroval, jako by se nic nestalo. Nebyl ani důvod, aby musel být v mé blízkosti, tak se tomu vyhýbal. Tedy až do tělocviku v pátek.

Všechno byla v první řadě vina Dashe, který si dovolil onemocnět. V druhé řadě vina zbytku těch zabedněnců ve třídě, co nedali přednost mému okouzlujícímu šarmu. Takže když nám tělocvikář nakázal udělat dvojice, s kým jsem asi skončil? Ano, se Seanem.

To, že druhá aktivita bylo předávání štafety, mě tolik ani neštvalo, jako aktivita první – stretching.

Učitel nám svým obrazným způsobem ukázal, jak si máme navzájem pomáhat s protahováním a mě nezbylo, než se otočit k Seanovi s pobídkou, aby začal. Neřekl nic na protest a poslechl. No, napomáhání protahování z mé strany asi nebylo moc účinné, ani jsem se nesnažil do něj nějak moc tlačit. Sean si ale se vším dával záležet. Měl jsem dojem, že mi rupnou záda. Ale to samotné o sobě nebylo tak hrozné, jako to uvědomění, že je zase jednou až moc blízko a co hůř, dotýká se mě. Nebýt našeho rozhovoru, nejspíš bych se s ním teď vesele vybavoval... Mrzelo mě to, hodně. Ale nemělo cenu do toho dál rýt.

S úpěním jsem se zvedl, když mě Sean konečně pustil a promnul si bolavý kříž.

„Ouch..." hlesl jsem a neodolal tomu, abych pohlédl na Seana. Asi měl stejné nutkání, páč jsme se do sebe zaklesli pohledem.

„Něčemu jsi nerozuměl?" optal se po chvíli nevzrušeně. Dostal jsem nehoráznou chuť zajít do posilovny, vzít tam činku a majznout ho s ní po hlavě. A taky na sladké

Protočil jsem panenky a rozešel se ke zbytku třídy, abychom byli zaškoleni v nadcházející aktivitě.

„Dal bych si čokoládu..." zamumlal jsem si spíš sám pro sebe. Stále jsem měl Seana v zorném poli, tak jsem zaregistroval, jak na mou poznámku stáhl nechápavě obočí. Sice jsem ani zdaleka neměl náladu na nějaké žertování a pruzení, ale snad ve snaze nedopřát mu to sladké vítězství, jsem se k němu ještě jednou natočil a zašklebil se na něj jak malé dítě, za což jsem byl odměněn chladným pohledem. Dál jsem ho pak ale už ignoroval. Nějak jsem postrádal elán na to si z něj dělat dobrý den.

Nejspíš bych byl ještěv mizernější náladě, kdyby mě nečekala po škole zábava s Andym. Ještě včera jsem pořád váhal, jestli by byl dobrý nápad se s ním vyspat, ale podnešku jsem v tom měl již jasno. Sean ať si trhne!