Jako oheň a led

Kapitola 3.

Už otvíral pusu, že konečně něco řekne, když nás vyrušily kroky. Pustil jsem jeho vlasy a dělal oběť násilnického spolužáka.

„Tohle je škola, běžte si to vyřídit jinam," napomenul nás náš tělocvikář.

Sean sebou mírně cukl a pustil mě jako bych ho popálil kyselinou. Pak se bez dalšího slova rozešel pryč.

Oddechl jsem si. Snad poprvé jsem byl učiteli za něco vděčný, byť se mnou stále cloumala zvědavost, co by asi býval udělal.

„Nikdy jsem u něj neviděl nějaký silnější projev..." pohlédl na mě učitel s otázkou v očích. Ale i jistým smířením. Již mě znal dost dobře na to, aby věděl, jak otravný dokáži býti když se mi zachce.

„Mám na to talent," odvětil jsem zvesela, „Nashle!" Potáhl jsem si tašku a rozešel se chodbou co možná nejrychleji. Alespoň natolik, co mi to sádra dovolovala, protože jestli jsem něco neměl v lásce pak vybavování s učiteli. To byl vždy hodně nebezpečný hazard.

Došel jsem ke skříňkám s nadějí, že tam Sean furt je, ale čekalo mě zklamání. Jen jsem si tudíž povzdychl a vzal si věci. Cestou domů jsem pak hloubal nad různými scénáři toho, co se mohlo stát, kdyby se učitel neobjevil. Dospěl jsem k názoru, že ho zítra musím provokovat ještě víc.

Překvapivě se mi spalo dobře, tak jsem šel do školy pln elánu připraven prokousat se dnem a pořádně srát Seana. Ten si ale asi četl horoskop a nedostavil se... celý týden. O co to bylo horší, že nám napařili denně testy a že bych se na ně všechny zvládal učit, to se říci rozhodně nedalo. No co, příště ho donutím mi to napsat a vytáhnu si to.

„Ta učitelka je taková nána pitomá! Zase tam dala věci, co jsme nebrali!" nadávala po hodině jedna ze spolužaček. Seděla za mnou a kamarádka jí houževnatě přikyvovala. Nic nového pod sluncem.

„No jo," přidal jsem se do hovoru, „všechny třídy, co učí, si na ni stěžují. Hlavně holky, co jí lezou do prdele a pomlouvají ji, když jim dá kuly."

„Hm? Chceš snad něco naznačit?" pohlédla na mě s mírným úšklebkem.

„Ne, pouze nakládám," zasmál jsem se.

„Čili konstatuješ," odhadla nespokojeně.

„Ne, nakládám. Nakládám na druhé tíhu svých myšlenek a názorů," udělal jsem rukama dramatické gesto ve vzduchu, „A oni se pod ní hrbí víc a víc..."

„Zase rozhazuješ nějaké rádoby moudré kokotiny?" došel za mnou zvesela Dash a sedl na Seanovo volné místo.

„Kokotitny? Rádoby moudré? To ti nedaruju!"

„Už se třesu před tvou pomstou," zasmál se, „Tak co, taky jedete na výlet?"

„Ještě aby ne! To bude poprvé něco pořádnýho!" řekla spolužačka nadšeně. A měla pravdu. Třídenní výlet do lázní, co jsme si jako třída zařídili, byl oproti loňskému jednodennímu nudnému hradu darem z nebes. Ještě teď jsem měl osypky z těch všech krkolomných schodů a rozviklaných oken. O to horší to bylo, že nesnáším výšky. A i ten průvodce byl úžasný. Zkoumat šlápoty na koberci od turistů bylo méně nudné jak jeho výklad. Sotva jsem si na něj vzpomněl, neubránil jsem se zívnutí.

„Jestli budeš u Foxové zase chrápat, pošle tě na ředitelnu," rýpla si spolužačka, „Ona své hrozby plní."

„Ne, já si vzpomněl na loňský výlet," zahuhlal jsem potlačuje další zívnutí.