Jako oheň a led

Kapitola 23.

Neskutečně se mi ulevilo, když jsem se dočkal konce tělocviku. Zanechal jsem všechny svému osudu a první valil do šatny, abych byl co možná nejdříve pryč. Avšak vzhledem k tomu, že jsme jeli dvouhodinovku bez přestávky, jsme končili dřív, takže jsem stejně nakonec čekal u skříněk na Andyho ještě pár minut.

Jakmile se ale dostavil, vyrazili jsme k zastávce a narvali se s dalšími studenty do busu. Při našem nezávazném hovoru po cestě jsem dělal vše pro to, abych nemyslel na negativa a působil být ve velmi dobrém rozpoložení, připraven na všechny neřesti.

Konečně jsme dosáhli cílené zastávky a vylezli ven. Dovedl jsem Andyho až k sobě do pokoje a pak rychle odběhl prohlédnout pokoje, jestli sestry vypadly, jak se kasaly. Výsledek byl uspokojivý, tak jsem se s nějakým pitím, sušenkami a mrkví pro králíka vrátil do pokoje. Položil jsem to na stůl a sledoval Andyho, jak si sedl ke kleci a seznamoval se s králíkem, který mu po pár chvílích zdráhání oňuchal prsty a zjišťovat, jestli nemá něco k jídlu. Asi se mu nezamlouval, páč ihned ucukl a s dupnutím odskočil na druhý konec klece.

„Je to docela bručoun," poznamenal jsem a hodil mu tam mrkev, kterou převelice ocenil a ihned ji mínil skartovat.

Andy se jen pousmál na mou poznámku a stoupl si čehož jsem neprodleně zneužil. Ruce jsem mu dal kolem krku a vykouzlil na rtech úsměv.

„Jak to vidíš s tím pokračováním?"otázal jsem se nevinně. Andy na mě okamžik hleděl, než se sehnul, aby navázal v líbání. Přeochotně jsem se k němu přidal.

Pocítil jsem, jak mi jednou rukou sjel dolů po zádech a chytl v pase, zatímco druhou mi zlehka chytl bradu a donutil mě více zaklonit hlavu. Náš polibek se tím ještě prohloubil.

„Mmmh..." zahučel jsem slabě do polibku, mírně přidušen. Andy se kousek odtáhl, aby mi zlehka sjel rty na krk a jemně poškádlil kůži zuby.

S temnými úmysly jsem do něj prudce a silně strčil, za což jsem si vysloužil překvapený pohled, když byl náhle vyveden z rovnováhy. Naštěstí pro něj za ním stála postel, takže se na ni hezky, dle mých propočtů, posadil.

Sehnul jsem se k němu tentokráte já a opět ho políbil. Zatímco jsem zaměstnával jeho rty, vlezl jsem si na něj obkročmo a prsty mu projel vlasy. Andy si mě zase chytil, abych mu z klína náhodou při své vší šikovnosti nesklouzl.

Je na dlouhé předehry? Nezdá se, že by dneska bral nějakou iniciativu, spíš šel spolu s tím, co jsem já začal. Docela rozdíl od minulé, přerušené akce, kdy byl on tím, co řídil situaci. Tehdy se mi to taky zamlouvalo víc, neměl jsem koule na moc věcí krom provokace. Ale nechtěl jsem zkejsnout jen u líbačky, když už jsem sebral odvahu na to, abych zašel tak daleko i po předchozí, velice traumatické, zkušenosti se Seanem. Spíše jsem si chtěl tu zkušenost nechat vyhnat z hlavy a nahradit ji něčím jiným, lepším.

Lehce jsem ho kousl do rtu a pohlédl mu do očí s jistou výzvou. Z pohledu, který mi věnoval jsem ale měl rozporuplný pocit. Je něco špatně...?

Odtáhl jsem se mu kousek od rtů a tázavě na něj pohlédl. Andy si jen povzdechl a uhnul tváří stranou. Neměl jsem sebemenší tušení, co se zase podělalo.

„Um... Děje se něco?" hlesl jsem nervózně a dál ho sledoval. Andy mírně stáhl obočí, jako by o něčem snad náruživě přemýšlel. Po pár chvílích ticha na mě pohlédl smířlivě. Zabodl se do mě další osten nejistoty a špatné předtuchy.

„Věř mi, že bych moc rád pokračoval, ale... Nechci se s tebou napoprvé vyspat jen proto, abys na chvíli mohl utéct svým problémům..." řekl a spustil ze mě ruce. Pár chvil jsem na něj mlčky hleděl, než jsem raději uhnul pohledem a posadil se vedle něj na postel. To jsem se vážně chovat až tak moc divně?

„Kdes k tomuhle přišel?" zabručel jsem nespokojeně.

„Čím víc se snažíš tvářit, že je vše ok, tím divněji se chováš," odvětil, „Stačí se na tebe chvíli dívat. Jsi nervózní jak pes a každou chvíli děláš výraz jak láskou zhrzená puberťačka v béčkových filmech..."

„Děkuji za kompliment," odfrkl jsem si a raději sledoval králíka, který už se dosyta najedl mrkve a špicoval uši, jako by si nechtěl nechat ujít jediné slovo naší konverzace.

„Tak co se děje?" Cítil jsem na sobě jeho pohled. Tón, jakým to řekl nebyl naléhavý, spíš klidný, vyčkávavý. Připadal jsem si jak u psychologa.

Skousl jsem si ret. Nevěděl jsem, co m na to říci. Bál jsem se jeho reakce. Ale bylo to asi tak stejné riziko, jako ho teď poslat do háje s tím, že je to můj problém. Vztahy jsou tak problematická věc...

„Není to tak jednoduché..." zamumlal jsem vyhýbavě, „Kde mám jistotu, že mi to nedáš pak sežrat, když ti to řeknu?"

„Rád si to vyslechnu až do konce," odpověděl po chvíli napjatého ticha. Asi nevěděl, co si o tom myslet. No, nelze se mu divit. Bylo kupodivu, že to zatím bral s takovým klidem.

Zhluboka jsem se nadechl a spustil: „Je to tak půl roku, co jsem... No... Řekněme, že jsem hodně štval Seana a... Trochu se nám to vymklo z rukou a... Spali jsme spolu... Na školním výletě..." Z Andyho strany přišlo jen hrobové ticho, které narušil až králík, když si naštvaně dupl, zřejmě nespokojen s atmosférou v pokoji. Odkašlal jsem si.

„Od tý doby to je mezi námi... No, asi sis všiml, jak je rád v mé přítomnosti... Od té doby, co se dal dohromady s Amy, se to mezi námi trochu zlepšilo a já jsem doufal, že se náš vztah vrátí do starých kolejí. Ale poté, co nás viděl u tebe v pokoji vybuchl. Nevím, co to do něj vjelo a o co mu jde. Je fakt, že jsme si to nikdy mezi sebou pořádně nevyříkali díky jeho věčnému ignoranství, ale to pořád nevysvětluje..." zavrtěl jsem hlavou, „Štve mě to. Nejdřív se tváří, že nic, že je všechno v pohodě a pak tak vyletí s tím, že mám vám všem dát pokoj a tebe pustit k vodě. Já jen nevím, co si o tom mám myslet, to je vše..."

Ticho mezi námi bylo nepříjemně dlouhé a napjaté. Přišlo mi to jako dobrých deset minut, než si Andy odkašlal.

„Dobře... To jsem nečekal," zkonstatoval nejistým tónem, „Nevím, co na to říct."

„Jak jinak..." zahuhlal jsem a odvážil se na něj pohlédnout. Z jeho výrazu šlo jen těžko definovat, na co myslí.

„Jen nechci, aby tenhle úlet nějak zasáhl mezi nás. Sean mi může políbit i s těma svýma kecama," prohlásil jsem.

„Ale přesto ti to leží dost na srdci, co ti řekl."

„Jo, všichni ho ve třídě berou za autistu a neobtěžují se ho ani pozdravit, jsem jediný, kdo se s ním baví a on mi dva roky snahy zapojit ho do kolektivu oplatí takhle vlídně," brblal jsem dál nespokojeně.

„Já si nemyslím, že by Sean byl nějaký autista..." opáčil Andy, „Na to je moc temperamentní. Spíš asi váš třídní kolektiv považuje za ztrátu času."

„Děkuji za podporu, hned se cítím lépe," řekl jsem ironicky a natáhl se pro tácek se sušenkami. „Dáš si?"

Pár okamžiků váhal nad mou snahou o utnutí tématu a zlepšení atmosféry, než se pro jednu natáhl.

„Jo, díky..." zamumlal.

Zbytek dnes jsme se tomu tématu vyhýbali. A vyhýbali jsme se i tělesnému kontaktu. Výsledek toho všeho byl ještě horší, než onehdy u Andyho. Ale alespoň mě hnedka neposlal do háje, to jsem více než ocenil.