Jako oheň a led

Kapitola 10.

Já vím, je to věčnost, co jsem si dovolila něco přidat... Don't kill me please? ^^"

Pomalu jsem se ke všemu dopracoval a akorát zapínal narvanou tašku, když se objevil učitel s tátou, který se netvářil ani trochu nadšeně. Lze se mu divit? Zaplatil mi výlet a ještě si mě musel takhle blbě odvážet. Nuž což, život je pech.

Cesta ale byla klidná. Schoulil jsem se na sedadle a dokonce usnul. Začínalo mi být mizerně i jinak, než jen Seanovým přičiněním, což značilo úspěch mise.

Návštěvy doktora jsem byl ale naštěstí prozatím ušetřen, ale s absolutní jistotou mě čekalo ráno. Bez zbytečných prodlev jsem se odklidil k sobě, pozdravil se s králíkem a rovnou zapadl do postele. Rodiče z mé nekomunikativity nebyli moc nadšení, ale co měli dělat? Nemocná osoba potřebuje klid, teplo a spánek.

Ráno to byla mizérie. Bolelo mě v krku, hlava, celý jsem hořel a bolest v kříži mě zabíjela. Odevzdaně jsem se válel v posteli a ve chvílích, kdy jsem neupadal do lehkého spánku, jsem sledoval králíka a jeho nudný život. Až mě to donutilo filozofovat nad tím, že život králíka je vážně pech. Pech, ale na druhou stranu jen žere, spí a vylučuje. A nepřemýšlí nad tím, jen si užívá. Hmm...

Vlastně celý ten den byl na houby. Vzali mě k doktorovi, který potvrdil mou „teorii" o nachlazení. Bylo na umření dělat, že má spodní polovička je naprosto v pořádku. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem se mohl vrátit k válení v posteli. Tam to nebylo tak nesnesitelné.

Výhodné ale bylo, že jsem se mohl flákat ještě tři dny, než mě naši vyhnali do školy s tím, že jsem aktivní dost.

Do poloprázdné třídy jsem nakráčel jako největší boss, ve stylu „jsem zpátky, vy šmejdi". Můj epický příchod ale postřehl málokdo. Bylo mi jasné, že Dash už všem vyžvanil, jak jsem podlehl po dlouhém boji ukrutným bakteriím, tak mě už nikdo neřešil. Docela mě to ranilo. Připadal jsem si jako zapomenutá legenda.

Zaplul jsem na své místo a ihned se otočil ke spolužačkám, které mě zase jednou obdařily těmi k popukání nedůvěřivými pohledy.

„Jak to dopadlo na výletě?" optal jsem se zvídavě.

„Nic extra," pokrčila jedna rameny, „Všechno bylo v klidu a poslední den už nás nikam na výšlapy nehonil."

„To zní krásně... Co kluci, to nikdo nic neproved?"

„Em... Ne?" nechápavě na mě hleděly.

„To bez mé přítomnosti nic nezmůžou?" zaúpěl jsem melodramaticky, „Tak úžasná šance..."

„Na co přesně?"

„Úřední tajemství." Naznačil jsem zamknutí pusy a s přehnanou dramatickou pomalostí se otočil zpět ke své lavici. Při tom jsem spatřil Dashe a ihned si ho šel podat, zrádce hnusnýho.

„Od holek žádné stížnosti. To byla mise neúspěšná?" tázal jsem se s výhružným tónem.

„Ne. Nebyla," odvětil otráveně, „Vlezl si tam za námi třídní a furt něco chtěl."

„Uh oh... To ledacos vysvětluje."

„Zkazilo nám to poslední večer. Asi budu mít trauma do konce života." Oklepal se odporem.

„Jsem rád, že jsem vypadl..." vydechl jsem traumatizovaně i za něj.

„Hm... Ale nechat mě o samotě se Seanem jsi fakt nemusel. Byla to hrozná nuda."

„Neříkej, že jsi s ním seděl celou dobu v pokoji."

„Ne, ale přes noc jo."

„Co bys přes noc dělal jinýho, kdybych tam byl?" povytáhl jsem obočí s jistým podezřením.

„Nebál se."

„Nebál?"

„Co když je to skrytý psychopat?"

„No... To asi je... Ale... Je děsivý, jen když ho vyprovokuješ."

„Co ti udělal?" zhrozil se.

„Znáš mě, umím být... přesvědčivý v mnoha ohledech."

„Nevím, koho litovat víc."

„To bolelo."

„Pravda bolí."

„Neopakuj věty, cos přečetl na facebooku."

„Omlouvám se," sklopil hlavu. Poplácal jsem ho konejšivě po zádech.

„Časem si uděláš vlastní slovník, uvidíš."

„Děkuji za tvá moudrá slova, mistře."

„Za takové věci se neděkuje. Jen se jimi řiď. Pamatuj, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."

„Jaká je v tom spojitost?"

„Žádná. Vůbec žádná," pokýval jsem moudře hlavou a vrátil se ke své lavici, protože jsem zmerčil Seana.

„Rád tě opět vidím, drahý příteli. Jaký byl zbytek pobytu? Dash se mi svěřil, že jsi utajený psychopat."

Nevěnoval mi jediný pohled a usadil se. Akorát zazvonilo, ale učitel vždy chodil pozdě. Chvíli jsem ho sledoval, ale nedočkal jsem se žádného zpětného zájmu.

„Seane... Po výletu není od tebe moc hezké, jak mě ignoruješ," napomenul jsem ho, ale byl jsem mu někde. Přimhouřil jsem oči ve správném mstitelském pohledu a dloubl ho pod žebra.

„Oj. Ignorante."

Jen sebou mírně cukl a slabě si povzdechl. Místo nějaké iniciativy vůči mě si dal do ucha sluchátko.

Štvalo mě to. Hodně. Nehorázně mě to deptalo. V sázce byla má čest. Ale vždy lze říci, že to byla sázka. Není podstatné s kým.

Sedl jsem si na lavici a zneužil jeho snahy mě ignorovat tím, že jsem se dostal blízko. Sehnul jsem se a lapil jsem jeho obličej. Začal se odtahovat, ale byl jsem rychlejší. Nestoudně jsem ho políbil.

Kolem to utichlo. Polil mě studený pot. Tomuhle se, mí drazí přátelé,říká sociální sebevražda.