Jako oheň a led

Kapitola 8.

Sean si povzdychl se odtáhl se ode mě.

„Ne, promiň!" vyhrkl jsem ihned, ale stále rozesmátý, „Jen jsi udělal boží výraz!" bránil jsem se, ale moje výmluvy neměly být akceptovány, „Seane, nestávkuj, notak, příteli můj!" začal jsem zase škemrat. Posadil jsem se, ignoruje jeho otrávený pohled.

„I ty musíš někdy pro něco zapálit!" namítl jsem s veškerou vážností a mezitím silně bojoval s nápadem, co se mi zrodil v hlavě. Byl úchvatný, byl úžasný. Byl dokonce dokonalý, ale životu nebezpečný.

„Řekls, že mi dáš pokoj, tak vypadni," řekl nevzrušeně.

„Dám, ale ještě jsme neskončili," prohlásil jsem nadšeně. Ale tak co, v okolí je hodně lidí, kdyby mě chtěl zabít, určitě bych si dokázal zavolat pomoc. Pokrčil jsem mírně rameny.

„Pohodlně se usaď," nakázal jsem mu a vzápětí si na něj sedl obkročmo. Zdálo se, že zvažuje, jestli mě má ignorovat nebo vyhodit z okna. Toho jsem musel využít. Nasadil jsem jeden ze svých vypilovaných temných úsměvů.

„Každý muž má slabinu, že?" zavrněl jsem, znovu sebral veškerou odvahu, které byla má psychika schopna a přejel jsem mu rukou po rozkroku.

„Kam až chceš zajít?" zeptal se Sean po chvíli podivným tónem. Bylo mi jasné, že na mé odpovědi zcela závisí další průběh, tak jsem si s ní dal na čas a řádně si vše promyslel... Dobře, moc jsem nepřemýšlel, ale snažil jsem se vypadat, že zvažuji všechny možnosti. Jestli tomu uvěřil je už jiný příběh.

„Kam to bude třeba," odvětil jsem tedy, ruku stále v jeho klíně, „Spíš je otázka, na co si troufneš ty," poznamenal jsem provokativně a naklonil se, že jsme se skoro dotýkali nosy, „Tak co? Nebo nechceš mít ten slíbený klid?" vytáhl jsem opět své eso. Ale zřejmě už na něm vůbec nezáleželo.

„Jednou budeš litovat," zamumlal něco, co asi měla být výhružka, ale nemohu říci, že bych jí věnoval nějakou pozornost, on je na nějaké podrazy stejně moc líný. Jako odpověď jsem se tedy jen temně pousmál. Sean nechal mou reakci bez komentáře a přejel po mně pohledem. Těžko říci, co se děje v jeho hlavě, ale řekl bych, že v tu chvíli si potřeboval urovnat myšlenky.

Zkoumal jsem jeho výraz, tak jsem ani nestihl postřehnout, když mě náhle sevřel za paži a pas a smýkl se mnou zpátky dolů.

„To není moc příjemné," zabreptal jsem. On nahodil svůj dokonalý ignor. Sehnul se ke mně a já už se k němu chtěl přitáhnout v očekávání další líbačky, ale dal mi přes pusu ruku, čímž zabránil i přívalu keců, kterými bych ho rád zavalil. Tady ještě nebylo ale moc na co si stěžovat. Napnul jsem se celý ve chvíli, kdy mi přejel rukou po rozkroku.

Tohle bude zatracený průser...

Zahákl prsty za okraj tepláků a konečně se mnou navázal oční kontakt. Těžko říci, jak jsem se tvářil, zase jsem se dostal do blbé situace a ztratil nad ní kontrolu. A Seanův výraz byl těžko identifikovatelný. Zdálo se mi, že jsem v něm zahlédl snad i kousek arogance, ale byl spíš vyzývavý a utvrdil mě v tom, že už z toho nevycouvá, ať dojde na cokoliv.

Pustil mi ústa a kousek se odtáhl, aby mě osvobodil od tepláků a spodního prádla. Já začínal pomalu panikařit. Ta má prořízlá pusa. Ta má opožděná mysl.

„O-oj, Seane..." vysoukal jsem ze sebe krapet roztřeseně.

„Buď zticha," nakázal ledově. Nasucho jsem polkl a nadzdvihl se do sedu, obličeje jsme měli těsně u sebe.

„Ty to vážně chceš... dělat?" To byla tak hrozná situace!

„Velká huba a žádný čin?" poznamenal v odpověď. Na jednu stranu bylo fajn, kolik pozornosti mi věnoval, ale ten způsob... I když mě tahle varianta napadla, v představě se nezdála být tak děsivá a zvrácená jak v reálu.

Vykouzlil jsem křečovitý úsměv a jednu ruku mu dal na tvář.

„Vystačil jsem si s líbáním," zakňučel jsem a ve snaze ho trochu zklidnit nebo alespoň zpomalit jsem ho políbil. Sean nebyl moc ochotný se ke mně přidat, ale po chvíli rezignoval. Během tohoto rozptýlení mi ale sjel rukou opět do rozkroku a promnul mi chloubu. Moc bych si přál říci, že má orientace zůstala pevně zakotvena u prsatých holek, ale na něj jsem taky začal reagovat.

Jakž takž jsem sebral střípky své hrdosti a odtáhl se z polibku. Pohlédl jsem na něj a chtěl říci něco emotivního, to mi ale bylo vzato od úst ve chvíli, kdy mi oznámil, abych šel na čtyři. Dilematická situace to byla – být či nebýt poslušný? Kam se hrabe Hamlet...

Napadl mě protest ve stylu „dole budeš ty", ale to jsem nemusel zkoušet, aby mi bylo jasné, že nemám sebemenší šanci.

Sean zřejmě neměl chuť čekat, až dobojuji svůj vnitřní souboj a začal mě otáčet sám. Dal jsem tedy na svou submisivní polovičku a podrobil se. Nevěřil jsem moc, že by mě teď nechal utéct a i kdyby, tak bych ztratil i tu malou váhu, co jsem si u něj pracně vybudoval. Vztahy jsou náročná věc.

Nevýhodou pro mě bylo, že se Sean byl vše, jen ne puntičkář. Sice jsem nikdy nestudoval sex mezi dvěma muži, ale když do mě záhy strčil dva prsty, začal jsem litovat, že jsem nešel na túru.

„To bolí!" křikl jsem po něm, ale byl jsem zase jednou ignorován. V tu chvíli bych ale uvítal i něco typu „bude hůř". Nezájem z jeho strany mě ubíjel, kor v téhle trapné pozici!

Chvíli se ve mně hrabal, pak zkusmo přidal další a poté je vytáhl. Veškeré mé protesty a naříkání bylo přehlíženo. Vztekle a útrpně jsem mu svíral polštář a občas po něm hodil pohled, ale to vykroucení hlavy taky nebylo příjemné. Nejsmutnější na tom ale bylo, že nadávat jsem mohl jen sám sobě.

Chvíli se nic nedělo. Měl jsem špatný pocit. Otočil jsem k němu opět tvář a pohlédl na něj. Střelil ke mně pohledem, který se mi vůbec nezamlouval. Pak jsem ale ucítil, jak se mi něco horkého otřelo o vstup. Polil mě studený pot. Teď šlo skutečně do tuhého. Pohlédl jsem na polštář pod sebou a padl na lokty. Cítil jsem, jak se Sean začal pomalu tlačit do mě a raději jsem ten polštář skousl v očekávání bolesti. Nemýlil jsem se, spíš jsem to podcenil. Měl jsem dojem, že v tu chvíli umřu. Tisíce hodin túry a tělocviku bych vyměnil za tohle utrpení.

Přišlo mi, že uplynula celá věčnost, než zasunul dovnitř celý. Ulevilo se mi, že hlouběji už to nepůjde, ale obával jsem se toho, že to budu muset snášet ještě dlouho.

Sean milosrdně chvíli počkal, než se pomalu rozpohyboval. Mně nezbylo, než fňukat do polštáře a doufat v brzké vysvobození.

Detaily mám trochu v mlze, takže nemohu říci, jak dlouho to trvalo, jen že ke konci to alespoň už tolik nebolelo. Hlavně ale, že byl Sean spokojený.

Zůstal jsem mu ležet v posteli ve snaze nepřivodit si špetka další bolesti a snad i v tom skrytém sadistovi vyvolat soucit.

Sean mě nějakou dobu nechal být a jen seděl vedle, zřejmě sám zpytující své svědomí, soudě podle jeho tragického výrazu. Rozhodl se toho ale zanechat a pohlédl na mě.

„Běž na svou postel," nakázal. Já na něj jen prosebně a útrpně hleděl. To mi teď nemohl udělat!

Bohužel, byl nemilosrdný. Když jsem nejevil známky jakékoliv snahy sezvednout, skopl mě prachsprostě dolů.

Ehm...