Jako oheň a led

Kapitola 19.

Téměř celý víkend jsem trávil v posteli a tvářil se, že nadešla má poslední chvilka. Naštěstí byly ale mé herecké výkony poněkud chabé, tak mě rodiče nehnali k žádném doktorovi.

Pro jednou se na mě vážně usmálo štěstí a ani jsem nemusel poslouchat sestry, páč obě byly venku s kámoškama. Mohl jsem tedy v míru a pokoji sedět v posteli a filozofovat nad mezilidskými vztahy.

Po té události v pátek jsme spolu odjeli domů jako by se nic nestalo. Byl jsem si ale jistý, že i Andy si byl moc dobře vědom té podivné atmosféry.

Nečekal jsem, že by mě kdy Andy vzal vážně, spíš naopak. Počítal jsem s tím, že mě pošle do háje... Což by bylo vzhledem k mému postoji vůči Seanovi asi lepší. Ale zase na druhou stranu Sean chodil s Amy a mně dal jasně najevo, ať si jdu hledat štěstí jinde. Andy by vůbec nebyl špatná partie... Bál jsem se spíš toho, že nakonec přece jen nebudu moci projevit Andymu nějaké city a naopak ho jen zbytečně budu zatěžovat, což jsem nechtěl...

Jsem jak zamilovaná školačka... Řekl jsem si nejednou a přetáhl polštář přes hlavu. Byl jsem si jist, že kdybych takhle filozofoval nad dvěma dívkami, nepřišel bych si tak hloupě. Co se ale stalo, stalo se a nezbylo mi, než se s tím smířit. Bohužel ale, jediný výsledek, kterého jsem se po tom nekonečném víkendu dopátral, byl, že je to Seanova vina. Kdyby si konečně přestal hrát na nedostupnou paničku nebo kdyby se se mnou alespoň nevyspal, měl bych o hodně lehčí život.

Následující dva týdny se táhly v úmorné stereotypní atmosféře, plné testů, úkolů, přemíry pohybu v tanečních (byť v těláku jsem se ulil), Seanovi ignorace a Dashových stížností na krutý režim ve škole, který se s ročníky zhoršoval. Sbor mi sice ubíral volného času, ale za využití svého nehynoucího šarmu jsem se seznámil s pár dalšími lidmi a začalo mě to docela bavit, pomineme-li, že i odsud nám dávali bez milosti práci domů.

S Andym jsem vycházel dobře, ale ani jeden se neměl k tomu, aby se vrátil k události na ošetřovně. Nadále jsme se tedy přátelsky bavili, jako by se nic nedělo, až na ty chvíle, kdy jsme se nachytávali při kradmých pohledech. Byla to pak krapet neuspokojivá situace.

Ani nevím, jak se to stalo, ale s velikým úspěchem jsem při slídění v diáři mé drahé spolužačky zjistil, že už je půlka října. Není vždy špatný, když ten čas letí. Podzimní a vánoční prázdniny se blížily rychlostí kulového blesku, což mne velice uspokojovalo. Nehleďme na to, jak rychle ty mrchy utečou.

Vážnou změnu mého už tak rádoby mírumilovného živoření přinesl až Dash. Bylo krásné úterý, venku pršelo, byla zima a mokro a sluníčko nesvítilo. Před nedlouhem skončila druhá hodina, vyšperkovaná přepadovým testem, ze kterého jsem toho věděl tak na pět s vykřičníkem a já seděl ve své lavici osamocen, páč Sean se zase někde flákal. Plýtval jsem baterkou na mobilu hraním jedné velice návykové hry, když se ke mně náhle přifařil Dash, hyperaktivní jak nadopované štěně, s očima zářícíma víc, jak střed naší sluneční soustavy a úsměvem širším než pas našeho fyzikáře. Již při prvním pohledu na tu hromadu štěstí mě polil neblahý pocit, že ať už se stalo cokoliv, víc mě to znepokojí, než potěší.

„Tomu neuvěříš! Já to dokázal!" zvolal nadšeně a dál na mě upíral ten nadšený pohled.

„Co?" mrkal jsem nechápavě a odložil uctivě mobil.

„Víš, jak jsem ti minule říkal o tý holce z prváku?"

„Jo." Už jsem věděl odkud vítr fouká a pousmál se vyzývavě.