Jako oheň a led

Kapitola 28.

Usadil jsem se na své již permanentně vydobyté místo v učebně hudební výchovy a zkoumavě sklouzával očima ke dveřím, jestli se ukáže Andy. Byl jsem docela rád, že Sarah nebyla ve škole. Dost na tom, že jsem se stával terčem vtípků jejích kamarádek o tom, jaký bychom byli úchvatný páreček. Nelze říci, že bych tu možnost úplně zamítal, ale po pondělní procházce s Dashem jsem si udělal trochu pořádek ve svých prioritách a rozhodl se k celé věci postavit pasivně. Posledních pár měsíců jsem ze sebe jen dělal vola a skákal kolem ostatních jak pes žadonící o pozornost. Nelze říci, že by to mé situaci nějak pomohlo.

„Asi nebude až tak špatný nápad se na chvíli zase na všechno vykašlat a nechat ostatní, ať ze sebe pro změnu dělají hlupáky," ušklíbl jsem se včera na Dashe a on si pouze pobaveně odfrkl.

„To nevydržíš. Máš to v krvi."

„Chceš se vsadit?" namítl jsem a veškeré napětí zmizelo v uvolněnější konverzaci.

Nebylo snadné mu všechno přiznat. Vlastně jsem se mu se vším ani svěřit nemohl (kupříkladu ona událost na školním výletě), ale i tak jsem musel skousnout velkou část své titěrné hrdosti a postavit se svým strachům nad ztrátou nejlepšího kámoše. Dash byl ale trpělivý a tolerantní. Nebo se o to alespoň snažil. Bylo na něm vidět že se mnou nesdílí moc názorů, ale své pochyby nevyslovil. Spíš se ptal. A ptal se dobře, ať už si to uvědomoval či ne. Umožnil mi trochu jiný úhel pohledu na věc.

Měl jsem své pochyby o tom, jak nyní přistupovat k Seanovi a Andymu, aniž by se má vytoužená pasivita změnila v Seanovu mistrnou ignoraci, či se to naopak nezhouplo zpět do přílišného zaujetí. Kompromisy jsou někdy velice těžké umění.

„Ahoj..." vyrušil mě z dumání Andyho hlas.

„Čau," odvětil jsem co možná nejklidněji a dokonce vykouzlil mírný úsměv, jako by se nechumelilo. Věnoval jsem mu jen krátký pohled, než jsem zaměřil svou pozornost na papíry s notami a textem, co jsme si měli nastudovat na dnešní hodinu. Pro jednou jsem se na to úplně nevykašlal, byť se nedá říci ani to, že bych se to učil.

Cítil jsem na sobě Andyho zkoumavý a mírně zachmuřený pohled. Neodolal jsem dlouho, než jsem k němu opět vzhlédl.

„Nevypal do mě díru," poznamenal jsem káravě. Měl jsem chuť udělat mu dramatickou přednášku o tom, že se některé věci sourozencům nepráskají, ale držel jsem úspěšně jazyk za zuby.

Andy si povzdechl, sám očividně nejistý, co říci. Po krátkém tichu jsem se sám vrátil k papírům a dumal nad tím, jestli je tohle vážně ten nejlepší přístup. Své vnitřní spory jsem vložil do procítěného a mírně bolestivého hryzání spodního rtu.

Jako by toho ještě nebylo dost, sotva přišla učitelka, začala básnit o Vánočním koncertu a bez jakékoliv smlouvavosti vybrala několik lidí, co budou muset vystoupit. Nevěděl jsem, jestli se radovat ze svého úspěchu či raději zlézt pod stůl a dělat, že nejsem přítomný, když se ozvalo i mé jméno.

Středa sebou přinesla pár velmi zajímavých věcí. Ať už hodinu sboru navíc kvůli tréninku, plány na společné třídní kino na oslavu svátku, uráčení dostavit se do školy ze Seanovy strany či jeho singl status.

Ach bože, já se tak moc snažil. Tak moc jsem se snažil celou věc ignorovat a mít na tváři nezaujatý výraz pod Dashovými skeptickými pohledy, ale ono to prostě nešlo. Řekl bych, že nejsem osoba co by si libovala v cizím neštěstí, ale zdravá dávka škodolibosti a cynismu mi taky nechyběla. A po tom všem to prostě nešlo ignorovat.

Nerozuměl jsem, co Amy říká, na to byli moc daleko. Snažil jsem se ani moc nezírat a spíše jsem prosebně hleděl na Dashe, neboť i ten jeho káravý výraz mě rozesmíval. Zdálo se, že na sebe Sean nehnutě nechává chrlit všechno to, co raději nepustila do mě. Začínalo mě mnohem více zajímat, co jí Andy do háje řekl, že takhle vyletěla. No co, nelze říci, že by to byla má starost.

Klid. Přece se již do aférek ostatních pouštět nebudeš! Napomenul jsem se a odvrátil od dvojice pohled. Zhluboka jsem se nadechl a hodil na kraj stolu batoh, abych na ně neměl tak dobrý výhled, který mě velmi lákal.

„Ty toho chudáka vážně nešetříš..." poznamenal po chvíli Dash.

„Co? Já? Já nejsem ten, kdo mu dává kopačky, ani ten, kdo Amy vše vyžvanil!" zaprotestoval jsem naoko uraženě.

Dash zavrtěl hlavou a vzdal se všech námitek, což bylo asi nejlepší pro všechny zúčastněné.

Dovolil jsme si vykouknout zpoza tašky a zjistil jsem že Sean se již stihl usadit zpět na své místo, ve tváři lhostejnost, až znuděnost.

To ta osoba nemá špetku citu v těle? Zavrtěl jsem sám pro sebe hlavou a zase si musel připomenout své odhodlání nechat ho na pokoji, neboť jsem si byl jistý, že nyní by bylo víc než snadné ho vyprovokovat. Proč tolik trápím sám sebe...

Dovolil jsem si v průběhu dne pár kradmých pohledů jeho směrem, nic víc. Měl jsem ale to štěstí, že jeden z nich zachytil. Mírně jsem zazmatkoval, když se do mě zabodl jeden z jeho mistrných ledových pohledů.

Zaváhal jsem jak zareagovat. Normálně bych se asi usmál, ale to by si v momentální situaci mohl nedobře vyložit, takže jsem se snažil zachovat kamennou tvář a rychle vrátil pozornost zpět k učitelce, jako by biologie byla ta nejúžasnější věc na celém světě. Vskutku nenápadné.

Nelze říci že by se v následujících týdnech stalo něco, co by vážně stálo za řeč. Sbor byl ještě otravnější jak normálně, což platilo i o Dashovi, který se vrátil zpět k básnění o své dívce. Bál jsem se dne, kdy se ti dva dostanou do postele.

Andy se ke mně nijak extrémně nehlásil, ale to bylo mutuální. Mírně mě to trápilo, ale říkal jsem si, že je to lepší, než si na něco hrát. Jediné mé štěstí bylo, že jsem neměl tu čest se moc potkávat s Amy. Začal jsem z té holky mít trošku strach. Nebyla to první holka, co mě fyzicky napadla, ale měl jsem trochu dojem, že ji ten rozchod užíral víc jak Seana. A že z toho viní mě. A že by se nebála mi to dát sežrat podruhé.

Sean zůstával nadále tichým podivínem a vůbec se ke mně neměl, což bylo smutné, ale předvídatelné. Byť jsem se snažil dodržovat své předsevzetí, neuhlídal jsem se, abych k němu průběžně nebloudil pohledem. Těžko říci, jestli veškerá naděje na nějaké opětovné navázání kontaktu byla zakopána několik sáhů pod povrchem země, ale doufal jsem, že ten truc Seana časem (čtěte brzy) přejde. Pořád jsem ho nemohl jen tak hodit za hlavu, i když mi posledních pár měsíců dával můj zájem pěkně sežrat.