Jako oheň a led

Kapitola 2.

Omlouvám se všem předem za svou básnickou neschopnost... Rozjezd téhle blbůstky je takový pozvolný a nijaký, ale brzy se to snad zlepší ^^"

„Neil Pearse," vyvolal mě, abych si došel pro vypracovaný rozbor, „Už několikrát jsem ti říkal, že mám na ty vaše studentský stránky přístup. Je úctyhodné, že jsi opravil pravopis, ale k ničemu ti to není."

Dobelhal jsem se s nepohyblivým kotníkem pro můj rozbor povinné četby. Alespoň u tý kule bylo plusko. Mám rád pluska. Dělají dojem, že vám pomůžou vylepšit známku. Proto je tam mám rád, když mám nerozhodnou známku. Ale učitelé mě mají rádi. Vždy mi dají horší známku s tím, že bych si zasloužil ještě horší. Co jim na mě vadí? Spánek je důležitý a ty boule na hlavě od věčného házení věcí po mé osobě určitě měly za důsledek moje výsledky...

Rozplývající se nad tím krásným pluskem jsem se vrátil na místo a koukl na Seanovu ukázkovou šprtskou jedničku. Jen jsem si odfrkl a přemýšlel, kam si svůj výtvor pověsím doma v pokoji jako motivaci pro další rozbory.

Sean se přemohl stočit hlavu k mému papíru (normálně mívá hlavu furt otočenou k tabuli a celou hodinu se nehne, divím se, že ho nebolí za krkem, ani očima kolikrát netěkne). Pozoroval jsem jeho výraz, když sledoval mé dílo. Rychle přelétl očima, co mi k tomu učitel svým nečitelným písmem napsal a odfrknul si. Že by to přečetl?

Sklonil jsem se nad papír a snažil se to po písmenkách louskat. Když jsem byl za druhým slovem, praštila mě do hlavy křída. Asi si myslel, že zas spím. Narovnal jsem se jako pravítko.

„Já nespal! Máte malý a nečitelný písmo!" namítl jsme ihned na svou obhajobu. Třída nemohla nesouhlasit, to potvrdil tichý smích, při učitelově podrážděném výrazu a tiku, co dostával do obličeje.

„V učebnici to snad přečteš. Měli jste si za úkol rozebrat jedu z ukázek, ne?" opáčil ihned. Nechápal jsem jeho logiku a koukal na něj jak na úplnýho pitomce, což jeho tik zesílilo. „Tak to nám ho zajisté rád předvedeš na známky."

„Když mi dáte okamžik, najdu si to," řekl jsem, jako bych byl pilný student. O žádném úkolu jsem ale nevěděl. A věděl jsem, že mi to jinak dá z hlavy. Tentokrát by to bylo bez pluska.

Využil jsem chvíle, kdy se učitel otočil, aby si vzal učebnici a rychlým hmatem jsem vzal Seanovi sešit. Otevřel to na poslední popsané straně, kde bylo nejpravděpodobnější, že to bude ono. Vyskočil jsem a šel před tabuli, jak on to vždy žádal. Sean po mě jen hmátl rukou, ale byl jsem rychlejší. Přesto mě ten pohyb překvapil. Normálně mu nevadí, že mu takhle beru věci. Nebo se minimálně už neobtěžuje protestovat.

Odkašlal jsem si. Na první pohled to vypadalo podivně, ale on je přece šprt, ne?

„Občas se strachuji,

dění kolem sebe pozoruji.

Osud mě zatracuje,

čas mě zrazuje,

budoucnost, co nechci znát.

Nechci být odchylka, co cíl minula

a na věčnost opovrhovaná zhynula.

Poslouchej -"

„Dílo je to zajisté skvostné, ale měli jste dělat rozbor. Navíc to je próza. Příště si ty výstupy odpusť. Běž si sednout," řekl mi učitel. V tu chvíli mi bylo jedno, že mi napaří další kuly, našel jsem zlatý důl! Koukl jsem na Seana, co skrýval obličej pod dlouhými rozpuštěnými vlasy. Ruce měl sevřené v pevné pěsti.