MAVY v krizi (Martin, Kovy, Ment)

Psychopate!

Čím blíže jsem se ke stolu přibližoval, tím hůře jsem se cítil.

V hlavě mě napadlo tolik strašných scénářů. 

Spousta jiných možností, proč se ti dva takhle baví. 

Co by se asi stalo, kdybych přišel na snídani dříve? 

Bude Martin zuřit tak, že se popere s Honzou? Nebo se pěstmi vrhne na mě?
Zároveň jsem se snažil sám sebe utěšovat. Třeba vůbec nemluví o tom, že jsem se intimně sblížil s Mentem.. 
"Dobré ráno." posadil jsem se ke stolu. Nemohl jsem vycouvat, protože mě Honza už spatřil.
"Čau." pozdravil mě Ment s úsměvem. 
Na vteřinu jsem si oddechl. Odsunul jsem dřevěnou židli. Že se k chlapcům připojím. Jakmile ale Martin zmerčil, že si chci přisednout, rychle se zvedl a odešel. Nechal na svém místě nedojedenou snídani a běžel rovnou k východu. 
"Má krámy, nebo co?" snažil jsem se zavtipkovat před Mentem. 
"Ne. Jen si jde pro kufry. Za tři hodiny mu letí letadlo domů." smál se na mě škodolibě. 
"Děláš si legraci?" mrazilo ve mně. Honza byl dlouhou dobu mým kamarádem. Proč by to Martinovi říkal?! 
"Zjistil, že jeho kluk je děvka. Tak se asi trochu naštval." 
"Ty falešnej hajzle!" řekl mu to! Krev se mi vařila v žilách. Ještě chvíli v sobě dusit vztek, tak mi prasknou všechny cévy v těle, to přísahám. S neskrývanou nenávistí jsem několikrát udeřil Honzu do tváře. Ani jsem to neplánoval udělat. 
Prostě to byla spontánní reakce. 
Ment na chvilku chrochtal bolestí a vyflusával kousky uražené skloviny. 
"Můžeš si za to sám. Mohl jsi mě mít. Odmítl jsi. Tak nebudeš mít ani jednoho." procedil mezi zuby a hystericky se smál. 
"Běž se léčit, ty psychopate." kroutil jsem nechápavě hlavou nad tím člověkem, který se už ani náhodou nejevil jako můj kamarád, známý, přítel, nebo kdokoli jiný se mnou nějakým způsobem spojený. 
Běžel jsem k východu za Martinem. Za sebou jsem stále slyšel husí kůži nahánějící Mentův chechot.