MAVY v krizi (Martin, Kovy, Ment)

Tohle je konec?

Při běhu do schodů jsem se musel na chvíli zastavit a uvědomit si, jestli se opravdu tohle děje mně.

Martinův pokoj byl otevřený. Vešel jsem dovnitř. "Martínku... Můžu ti to vysvětlit, já.." "Nech toho cliché. Nepotřebuju slyšet tvoje blbý výmluvy. Běž za Mentem. Já jsem s tebou skončil."
Nestíhal jsem nabrat dech. Nevěděl jsem, jak to zachránit.
"Martine, to nemůžeš. Nejezdi domů. Nějak to vyřešíme. Já tě miluju!"
"Já tebe taky... kdysi. Měli jsme krizi a já doufal, že se přežene. Nebylo to tak hrozné. Ale zamiloval jsem se do férového, čestného Kovyho, který měl oči jen pro mě. A ne do bezcitného člověka, co umí jen podvádět. Takhle se mi nelíbíš. A nechci tě tak znát. Jedu pryč. Dělej si co chceš." promlouval ke mně když si balil do kufru své věci.

"Takže tohle je konec?" zalkl jsem se a snažil se zamáčknout slané slzy. "Asi to tak bude. Ublížil jsi mi. Bolí mě to. Jsem z tebe znechucený a nikdy ti to neodpustím. " vzal si kufr a s prásknutím dveří odešel.

Chvíli jsem se díval s otevřenými ústy ke dveřím. Chtěl jsem ještě něco říct, nebo za Martinem alespoň vyběhnout. Stále jsem cítil malinkou jiskřičku naděje, že se zase vrátí a odpustí mi.
Ale dál jsem stál v pokoji jako zařezaný a dával si myšleny do hromady.
Když mi to všechno konečně došlo, sesunul jsem se na koberec a schoval hlavu do dlaní.
Vzlykal jsem. Slzy mi omývaly celý obličej. Pláč ne a ne přestat.
Už jsem nemohl být silný. Přišel jsem o lásku. Nechal jsem se zmocnit hladem po něčem novém.
Martinova slova mě bodala do srdce.
Snad nic jiného v životě si nebudu tolik vyčítat jako tohle.