MAVY v krizi (Martin, Kovy, Ment)

Sádra

Po chvíli přišel doktor a odvedl si mě na chirurgii.
S bolestí v očích a dírou v srdci jsem se otočil naposledy na sestru a poděkoval za pomoc a trpělivost.
Chápavě na mě mrkla.
Doktor mě lehce držel za rameno a tlačil před sebou.
Ruka mi začala přicházet k sobě. Sykl jsem bolestí.
Muž v bílém plandavém plášti mě poplácal, odemkl oddělení s velkým modrým písmem na dveřích Chirurgie a klidně, s galancí zaplul do chodby.

Aplikování sádry na mojí zraněnou ruku trvalo asi tak jen půl hodinky.
Celou dobu jsem já i doktor mlčeli.
Asi si říkal, že jsem mladý výtržník, co se jim snaží na dětském zbořit stěny a vzbudit všechny spící pacienty.

Sám jsem něm chuť se do nějakého rozhovoru pouštět.
Dostal jsem prášky na bolest a jeden jsem rovnou vložil do úst a zapil studeným čajem.

"Tak to je vše, hochu. A příště si do zdí bouchej doma."
Těžké dveře oddělení se za mnou s cvaknutím zaklaply a já nemohl dělat nic jiného než doklopýtat domů.

Tam už na mě čekali rozhořčení rodiče. Křičeli na mě, mlátili vším, co jim přišlo pod ruku. Že prý chtěli už volat policii. Když jsem jim psal, že jedu do Čech, mysleli že přijdu rovnou domů. Mluvili o tom, že viděli to video a že jsem jim měl dávno říct, jakou mám orientaci.

Ani si nevšimli toho, že mám ruku v sádře.
Jen jsem zakýval hlavou, jakože je poslouchám, i když mi vše, co ni vyčetli, letělo jedním uchem tam a druhým ven.

Teď jsem se potřeboval jen vyspat.
Zvedl jsem nezraněnou ruku a podíval se na ciferník svých stříbrných hodinek.
Ukazovaly pět hodin ráno. Se zívnutím jsem si podložil hlavu polštářem a usnul.