MAVY v krizi (Martin, Kovy, Ment)

Návštěvy?

Konečně jsme zastavili u nemocnice. S hrůzou v očích jsem nesympatickému muži zaplatit možná až nadlidskou taxu, ale prostě jsem jen vyndal peníze, které mi ležely v kapse.

Nepřepočítával jsem je. Jen jsem chtěl být konečně venku z taxíku. Měl jsem potřebu navštívit Martina. 
Musel jsem ho vidět. Nedokážete si představit, jak moc velký strach jsem o něj měl. A jak moc jsem si dával všechno, co se stalo, za vinu. 

Bohužel, bylo tak jedenáct hodin večer. Doufal jsem, že mě ještě pustí na návštěvu, i když jsem tomu zas až tolik nevěřil.
Před odletem z Říma jsem si nespočítal, jak dlouho to sem bude let trvat. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem takovéhle výpočty s přesností na minuty neprovedl.
Prostě nebyl čas.

Ale to bylo jedno. Vběhl jsem do automaticky se otvírajících dveří obrovské budovy, která uvnitř smrděla jako obvazy polité kysličníkem. 

Všude svítila ostrá světla, takže jsem naprosto dokonale hned při vstupu zmerčil plánek rozestavění všech možných oddělení. 
Protože dětské je maximálně do 19 let, měl by tam Martin být. 

Vyběhl jsem tedy co nejrychleji do čtvrtého patra: Tam na mě čekaly dvoje dveře: Kojenci a Větší děti.

Rozhodně jsem otevřel dveře s nápisem Větší děti. Hořela ve mně malá jiskřička naděje, že mě za Martinem pustí.