MAVY v krizi (Martin, Kovy, Ment)

Jsi v pořádku

Písnička James Arthur - Say You Won't Let Go 

"Ahoj." pozdravil mě nakonec úplně stejným tónem jako já jeho.
Pár vteřin jsme se na sebe dívali jak na svaté obrázky a nepromluvili ani slovo.
Skrz mé hnědé řasy se mi prodíraly slané slzy.
I když jsem nechtěl brečet, šlo to bohužel samo. 

"Jsi v pořádku. Jsi v pořádku!" přidával jsem na intenzitě hlasu a nemohl uvěřit tomu, že ho konečně vidím při smyslech. 

Martin se na mě díval jakýmsi zvláštním, nespecifickým pohledem. Takovým neutrálním, skoro jako kdyby se díval skrz mě. 
Jakoby mě neviděl. 
"Kdo to je.." zašeptal skoro až neslyšně. 
Svraštil jsem obočí ukazujíc Martinovi, že nerozumím jeho otázce. "Já.. Jak to myslíš, Martine? To jsem já. Karel!" 
"Nevím o čem to mluvíš," kroutil hlavou a pokusil se opřít o lokty a sednout si na postel "neznám tě.."
Lehce jsem mu položil ruku na jeho, teď neskutečně vyhublou, kostnatou hruď a přiměl ho tím si zase lehnout. "Musíš.. Musíš odpočívat, lásko." škytal jsem mezi slovy a polykal slzy. Došlo mi, že Martin neutrpěl jen otřes mozku.. Ale že má amnézii. Ztráta paměti, které jsem nikdy nevěřil, že se v realitě může opravdu někdy stát.

Stokrát jsem viděl film 50x a stále poprvé a vždy jsem jen kroutil hlavou nad tím, že točí film o tom, co se podle MĚ nemůže nikdy stát.
Hořká ironie.
Sestra vyšla z koupelny a hodila po mně soucitný pohled. 

Slyšela všechno.
"Uděláme nové CT mozku. Třeba je to jen dočasná amnézie. Zatím nevíme nic. Hlavu vzhůru, Karlíčku. Už musíš jít. My se o něj postaráme."

Pokoj jsem opouštěl se sklopenou hlavou. Co když Martin zůstane se ztrátou paměti? Už se do mě nikdy nezamiluje. Už nikdy neucítím jeho rty na těch svých.