MAVY v krizi (Martin, Kovy, Ment)

Ticho.

"Co tu máme sestro?" zeptal jsem se napůl zaujatě v roli doktora, koukajíc na tvrdé desky, které mi sestra šoupla do ruky. Bylo na nich Martinovo jméno a různé údaje o jeho úrazech. 
"Je na tom lépe, pane doktore. Snížili jsme dávku sedativ. Už s námi dokáže hovořit. Jen je stále unavený."
Sám pro sebe jsem si přesvědčivě brblal a opakoval, co sestra říkala, jako kdybych přemýšlel, co Martinovi naordinuji. 
Jakmile jsem zdvihl zrak od desek, nezaujatě jsem pozdravil všechny čtyři strážníky "Ale, dobrý den, pánové. Jen projdu."
Jen kývli a dále nerušeně debatovali o včerejším zápase Realu Madrid a Barcelony. Ničeho si nevšimli. 
S výdechem jsem zabral za kliku a se sestrou v zádech vešel do pokoje. 

Stroje pípali. Úplně stejně jako vždy. Akorát jich tu bylo méně. 

Martin ležel na zádech. Spal. Jeho dětský obličejíček byl už bez jediné modřiny.
Chvíli jsem bez dechu stál a díval se na něj a jeho sluníčkově zářící vlasy.
Bože, jak je nádherný. Kdybych měl více času, celého ho zulíbám a vyznám mu lásku jako nikdy.
Ale teď jsem měl čas jen na to, abych ho probudil a prohodil s ním pár slov.  
Jakoby zázrakem začal otevírat oči.
Najednou mi došlo, že vlastně nevím, co mu mám říct. Čím mám začít. Jestli mě bude vůbec chtít vidět.

Sestřička zaběhla do malé koupelničky, aby nám udělala soukromí.
Já se pomalu přesunul na židličku určenou pro návštěvu pacientů. 
"Ahoj.." pozdravil jsem nejistě. 
Martin mlčel a jen se na mě díval. 
Ticho. 
V myšlenkách jsem pátral po tom, jak načít konverzaci, ale v hlavě jsem měl vymeteno.