MAVY v krizi (Martin, Kovy, Ment)

Výslech

Chlapík v uniformě mě posadil do auta a zavezl na policejní oddělení. Vedoucí stanice mi poskytl možnost dívat se na Honzův výslech. 
Třímala ve mně nejistota, zda chci jeho odporný, úšklebkovitý obličej vůbec vidět. Nakonec zvítězila zvědavost a já rozklepaně, ale rozhodně vstoupil do místnosti za zrcadlem.

Ment tam seděl s rukama založenýma v klíně a čekal, co se bude dít. Vypadal jako kdyby týden nocoval někde na ulici. Čemuž bych se ani nedivil.
Vjela do mě zlost. Chuť vrazil mu ještě větší ránu do zubů než v Římě. Mé zaťaté pěsti měly co dělat, aby nerozbily průhledné sklo.
Konečně se na druhé straně otevřely dveře a do nich vešel vyšetřovatel v černém obleku. 
"Určitě víš, proč tu jsi." řekl, hodil nějakou složku papírů na kovový stolek a sledoval Honzovu reakci.
Ten se jen ušklíbl a s vrzáním poposunul dřevěnou židli blíže ke stolu. Ruce složil na stůl a chvíli se na ně díval. 
Pak zvedl bradu a začal brečet.
Nerozuměl jsem tomu.
"Vím. Lituju toho.." vzlykal a proplétal mezi sebou své dva palce.
"A proč jsi to tedy udělal?"  řekl vyšetřovatel soucitně a naklonil zvědavě hlavu ke straně.
V Mentovi jakoby se něco znenadání přepnulo. Ještě s mokrými tvářemi od slz se začal zmítat smíchy.

"Vy jste to sežral? Vážně jste si myslel, že mě to mrzí? Měl jsem toho chcípáka zabít hned jak to šlo!"
Zuřil. Z úst mu při mluvení odlétaly sliny.
Vyšetřovatel asi slyšel vše, co potřeboval a pomalu odešel z místnosti.
Honza se zvedl a židli, na které doteď seděl, hodil na již zavřené dveře a dál se smál.
Bylo mi z toho zle.