MAVY v krizi (Martin, Kovy, Ment)

Jsi jak mimino

KOVY

Jakmile mi napsala Martinova matka, že můj bývalý přítel leží v nemocnici, hned jsem si začal balit věci. 
Adam byl zrovna u mě v pokoji. Náš úlet jsme již nezopakovali. 
"Co děláš?" díval se na mě jako na šílence. 
"Musím letět domů. Martin je prý v nemocnici. Vůbec nevím, co se stalo." 
Úzkostí jsem si málem vyškubal všechny vlasy na hlavě. 
Adam nevěděl, co říct. Brčkem usrkával nějaký italský džus, chodil po místnosti a sem a tam mi přihodil pár věcí do kufru. 
"Dík." projevil jsem mu alespoň trochu vděčnost. 

Pak jsem se na chvíli zastavil a z očí mi vytryskly slzy. Nevím, co to do mě vjelo. 
"Víš, Adame. Co když se Martin pokoušel o sebevraždu? Nebo ho někdo přepadl na ulici, když šel domů z letiště? Co když měl bouračku, nebo byl nechtěným účastníkem teroristického útoku? Dochází ti vůbec, že tady chodíš jako debilní zombík, co srká svůj blbý džusík jak mimino a vůbec nic si z toho nedělá? Vždyť jsi s ním byl, proboha! Proč se vůbec nezajímáš, ty kreténe?!" Křičel jsem na u zdi bezmocně stojícího Adama. Je pravda, že se mi po výlevu vzteku trochu ulevilo. Ale pak mi došlo, že naštvaný jsem byl vlastně jen sám na sebe. Za to, že jsem se vyspal s Mentem a že jsem se za Martinem nerozběhl rovnou v tu chvíli, co odešel z pokoje na letiště. 
Zhroutil jsem se na postel a brečel. V žaludku jsem cítil nepopsatelnou bolest. Jako kdyby mě někdo propichoval pletací jehlicí a kroutil s ní ze strany na stranu v mém břiše.

Po mém proslovu Adam s vytřeštěnýma očima vyplyvl brčko z úst. 
"Tak já radši teda půjdu. Kdybys něco potřeboval, napiš." kývl na mě a rychle se vytratil z pokoje.