MAVY v krizi (Martin, Kovy, Ment)

Vážně nevíš?

Ment mě stále obcházel kolem dokola. Sledoval jsem každičký jeho krok a doufal, že se ani o píď nepřiblíží. Pořád mluvil o všech špatných věcí, které se mi staly. Snažil se mě dostat na dno. 
"A ten tvůj Martínek. Víš, Kovy. Nauč si vážit lidí, pro které něco znamenáš. Potom to dopadá takhle. Zůstáváš sám. A já tě toho chci právě teď uštědřit. Co říkáš?" podíval se na mě a přimhouřil při tom oči. Vyhrnul si dlouhé triko, pod kterým měl v kapse kalhot zasunutý dlouhý, ostrý nůž. 

Jako vždy, tak i teď, mi v hlavě proběhlo miliony scénářů. Že zemřu, nerozloučím se s Martinem, ale také jsem doufal, že se mnou chce Ment jen porcovat a dělat Sushi. Což byla opravdu malá pravděpodobnost dle toho, co mi zrovna teď naznačil. 
"Neblázni, Mente. Proč.. Proč to děláš?" hlas mi přeskočil, skoro jako kdybych se na chvíli vrátil do puberty a mutoval. 
"Nevíš? Tak ty vážně nevíš?" přestal se smál a přešel na řev "Spali jsme spolu! Jsem tvůj kamarád, tak dlouho tě podporuju. A když se ti konečně dostanu do kalhot, stejně si vybereš jeho!"  namířil na mě špičkou nože a já viděl jen lesknoucí se ostří, ze kterého mě bolely oči. 

Rozhodl jsem se tomu postavit. Je to přece Ment. Ať dělá, co dělá, nikdy by mě nenapadl.  
"Ale jsi, ty hlupáčku, vážně tu hodláš šermovat s nožem a myslet si, že mi jako ublížíš?" vysmál jsem se mu. I když jsem dělal hrdinu, opravdu jsem se bál. Hodně bál. 
Ment protáhl ústa a trochu se ušklíbl. 
Sklopil ruce, takže měl nůž u těla. 
Z klidného a tichého okamžiku, kdy jsem slyšel snad jen bušení svého srdce, mě vytrhl Mentův řev. 
Zvedl ruce a řítil se nožem přímo proti mně!