Fragile Rose

~6~

Zayn

Celý měsíc jsem byl jako na jehlách. Jak z pomyšlení, že tu malou květinku budu mít doma, tak kvůli Stelle.
Bylo mi zle, pohubl jsem a děsil se chvíle, kdy mi Alan dá vědět, že došlo k nějaké rychlé progresi a ona je mrtvá.
Nechtěla odjet! Odmítala to... Konečně ji byly poskytnuty lázně, kam prostě chtěla – odmítala mou i Alanovu nabídku, že ji zaplatíme jakýkoliv lázně – a tvrdošíjně absolvovala procedury, i s nádorem v hlavě.

Já zatím trpěl jako zvíře.
Chuť Chloe odepsat, že bych ji velmi rád šukal a nechal si kouřit, každým dnem rostla. Očekával bych pak, že se naše konverzace zvrhne v dlouhé zprávy o tom, co bychom spolu dělali a jeden den by mi sama napsala, že to potřebuje, jestli se k ní nestavím ve chvíli, kdy Alan bude pryč...
Nad takovýma představama, jsem si zvládl vyhonit a druhý den se na Alana zářivě usmívat, jak mi to je vše líto – ano, co se Stelly týkalo, tak jsem cítil jen lítost a bolest – ale nemohl jsem neustále přikyvovat, jak souhlasím, že kdyby to šlo, bylo by lepší, kdyby odjela Chloe s nima. Nebylo.

Takhle se mohly moje představy stát skutečností, a tu malou cácorku, jsem mohl důkladně šukat po dobu neurčitou.

Makal jsem v práci, dom se chodil opravdu jen vyspat a do zad, po kterých mě Ala plácal, mi padala samá chvála.
Pracovní výkon se zvedl a já si přitom jen dělal prostor pro volnější pracovní nasazení, až se mnou bydlet Chloe.
Zahnal jsem myšlenky na Alana a jeho případné pohnutky: má kastrace, zabití apod, a přemýšlel, co podniknu s malou. Nehodla jsem ji jen šukat, díky Alanovi neměla možnost nikam vypadnout.
 Dát ji čas jen pro ni, volno, bez ochranky... Určitě by to neodmítla a vzít ji někam? Nevím, vedlejší město? Pařba? Něco, po čem by toužila...?

„Zayne, můžeš dorazit k nám? Stella je na cestě. Vzal by sis Chloe..." Zvedl jsem Alanovi hovor, souhlasil a chystal se k němu domů. Srdce mi bušilo a chladnou masku, bez špetky zájmu, jsem nasadil až ve chvíli, kdy jsem prošel bránou k jejich domů.

Divil bych se, kdyby se slovně nebránila. Nechtěla ke mně a já si egoisticky pomyslel, že ačkoliv se sama bojí o Stellu, má v očích zděšení z pomyšlení, že bude žít v mém domě.
Napsala mi sms, podrazila sama sobě seběvědomí a já... Potlačil jsme úsměv a ukolébal ji k falešnému pocitu jakési jistoty ve chvíli, kdy jsem ji objímal, stejně jako Stellu a tiše vyprávěl. Stella mě doplňovala, chvilkami jsme se my dva smáli, ona se usmívala a to pravé neštěstí, pocit zděšení, na ni dolehl u mého auta.
V kufru a na zadním sedadle jsem měl její věcí, v očích Alana byl nesouhlas, že odmítám ochranku a Stella mě očima prosila, ať jsem na tu žábu hodný.

Naučila mě hodně, naučila mě úctu k ženám, přesvědčila mě, že ne všechny ženy jsou jako moje matka, ale... Já se k ženě neuměl chovat hezky a pochyboval jsem, že soužití s Chloe to změní. Byla pro mě jen masem. Masem, na zlatém podnosu, které jsem si mohl brát dle libosti. Nepochybně mi dá a pokud ne dobrovolně, tak násilím ano.

Jo, až takovej jsem zmrd... Pro moje ukojení, holku klidně znásilním. Pár jich bylo a já byl stále na svobodě. Žádná mě ve výsledku nenahlásila, všechny totiž začaly ječet po odmítavém řevu o tom, aby je nechal, ať je šukám tvrději... Každé „Ne" je nakonec „Ano"...

Poslední mávnutí, rozloučení a i já zjihl. Alan mi sliboval, že budou několikrát do týdne volat, jak kvůli Chloe, tak aby nám řekli, co je nového a já si ten sladkej poklad odvážel k sobě domů.

Moje hraná ignorace ji vytáčela, ale já nemohl hned, jen jsme zmizeli z dohledu otočit, a začít brebentit, jak si tohle užijeme... Ani později jsem to neměl v plánu. Rozhodl jsem se ukázat svou pravou tvář...

„Myslela jsem, že bydlíš v bytě." Kuňkla, když jsem ji otevřel dveře. Plaše na mě pohlédla a vylezla z auta. „Bydlel jsem." Potlačuju smích, beru její věci a mířím do domu. Neujde mi, jak si tu vše prohlíží.

Líbí se ti ta komoda? Neboj, ozkoušíš její pevnost, až tě na ni ojedu.

„Ukážu ti, kde máš pokoj. Pak tě provedu domem." Beze slova kývne, výraz spráskaného štěněte mě přemlouvá, abych se zastavil, objal ji... Potřásl jsem hlavou a dal se do pohybu.

„Tak, prosím. Tohle je tvůj pokoj." „Pěkný." „Jo. Snad ti to tu bude vyhovovat. Pojď." Vedu ji zase zpět.
„Tady jsou pokoje pro hosty, jinak nic..." Zaculím se a pohlédnu ke dveřím, na konci chodby. Kolik cour tam skončilo? Vezmu tam i její maličkost?
„Kuchyně, obyvák, jídelna. Z kuchyně můžeš na zahradu, stejně jako z obyváku. Koupelna." Mávnu rukou ke dveřím už dole, kousek od haly.
„Zapomněl jsem; s tvým pokojem sousedí koupelna. Jinak to je asi vše. Musím jet něco zařídit, vrátím se asi kolem osmé. Do devíti buď doma, pokud někam půjdeš."

Nemůžu se dočkat, maličká, až se budeš sprchovat a já se ti opřu o rám dveří a budu se dívat na tvou siluetu ve sprcháči...

„Pomale slyším, jak ti hlavou vrzají kolečka." Přešel jsem blíž, sklonil se a pobaveně se usmál. Třeštila na mě oči a v zádech, při odchodu jsem cítil nepochopení.
Ve firmě jsem dodělat potřebné věci, tím pádem měl na další den volno, víceméně... Spíš mě čekalo osobní vyřizování...
Kontroloval jsem mobil, jestli mi nepíše, že někde blomcá, ale ani jedna sms a já, s kručícím břichem zastavil kousek od KFC a v autě spráskal celej ten kyblík...

Znaveně jsem se před domem vyhrabal z auta. Těšil jsem se na sprchu, na postel... Na Chloe...

„Jsem doma." Houknu z haly, skopnu boty, bundu hodím ledabyle k věšáku a ani v nejmenším mě netrápí, že spadne na zem.
„Jsem v kuchyni." Zazní dívčí hlásek a když se pořádně nadechnu, cítím něco dobrýho. Přemýšlím, jestli to zvládnu... No, nepochybně.

„Myslel jsem, že budeš venku." Nadhodím konverzačně, když vejdu do kuchyně. Vrtí se u sporáku, nejistě se usměje a trhne rameny. „Nechtělo se mi." „Proč? Tvou kamarádku jsem potkal ve městě." „Nechtěla jsem jít." Ani se nezeptá, jak ji znám... Zjevně se smířila s faktem, že Alan mi o ní prozradil hodně.
„Aha." „Máš hlad? Za chvíli to bude." „Večeřel jsem." Že já nedržel hubu, to zklamání... „Aha..." Svěsila ramena a uhnula očima.
„Budu u sebe, pokud něco chceš." „Nechci nic." Vydechne hlasem, jako kdyby se ji chtělo plakat. Snažím se pochopit dívčí myšlení a sám bolestně semknu víčka. No jasně, šaškuje tu kvůli tomu, co bylo. Kvůli sms, kvůli tichu v autě a mému nejasnému chování. Chtěla prolomit led a já to zvorám... No nic, druhý pokus za chvíli.
Odejdu a zavřu se u sebe v ložnici.

Prudké vydechnutí, pomyšlení, že víkend bych mohl mít volný a něco bych s ní mohl podniknout, mě donutí k úsměvu. Jako pokaždý, ne za formou sledování její osoby, projdu záznamy kamer v domě a fascinovaně se dívám na jeden záznam.

Tak ty tak? Chloe, to by nešlo....

Vytáhl jsem se na nohy, seběhl dolů a díval se, jak vyhazuje jídlo. Otře si oči, zjevně jsem se ji dotknul...
Ne, neodpustím ji, že se mi hrabala ve věcech.

„Nebylo to dobré?" Nadskočí, zvedne hlavu a nakrčí nosík. Ležérně se opírám o zábradlí a čekám, až vyjde schody. „Prosím?" „Že jsi to vyhodila. Rozmyslel jsem si to, chtěl si jít vzít." Provokuji a ona vyletí.
„Ne, bylo to výborný, jen jsem neměla chuť jíst sama. Pozdě. Budeš se muset obsloužit sám!" „Nebuď drzá." „Nejsem drzá!" „A toto je co?" Rozevřu dlaň s fleškou, kde mám nahraný záznam. Nechápavě na mě pohlédne. „Nerozumím ti?" „Ne?" Vypískne, přitáhnu ji k sobě a vezmu ji přes rameno.

„Uklidni se, holčičko."

*************************
♥