Fragile Rose

~53~

Blížíme se ke konci... Proto je kapitolka o tolik kratší a poslední kapitola, ponese číslo 55... Což je opravdu už za pár... 
Než mě někdo bude chtít ukamenovat a podobně, tak věřte, že toto jsem na počátku neplánovala. Nenapadlo by mě, že zrovna v tomto příběhu, toto udělám, ale... 
*********************************************

Zayn

V sanitě jsem sledoval počínání lékaře a záchranářů. Lékař ji uklidňoval, přitom byl sám bledý. Nerozuměl jsem jejich kecům ani slovo, používali latinský výrazy a hlas do vysílačky naléhavě cosi oznamoval.
Ignoroval jsem ten sžíravý pocit, skláněl se nad ní a šeptal, jak to bude dobré. Jak budeme mít maličkou za chvíli s námi. Očima se usmívala, šeptala na souhlas a hladila mě po tváři.

„Tam nesmíte!" „Měl jsem být u porodu-" „Pane Maliku!" Sestřička, co se mě pokoušela zadržet, úlevně vydechla. Lékař ze sanity se objevil u dveří v předsálí a vzal mě kolem ramen.

„Tohle není porod." „Cože?!" Ničemu, co mi říkal, jsem nerozuměl, ale když skončil, zachytil mě na poslední chvíli. Opřel mě o zem, pleskal mě po tváři, kontroloval mi pulz a já to pořád nechápal. Nechápal jsem, že se v těle Chloe cosi pokazilo, a teď ji to ohrožovalo na životě. Její život byl v ohrožení, stejně jako život maličké.
Nechápal jsem, že moje mladá přítelkyně, bojuje o pár metrů dál, za pár zdmi, o život a už vůbec jsem nedokázal pochopit, když uplynuly tři dlouhé hodiny, a přišel lékař, oznamující že moje Chloe zemřela.

„Je mi to opravdu, moc líto." „Ne... Prosím...! Vždyť-vždyť vše bylo v pořádku! Je mladá!" Mele lékařský kecy, říká, co se stalo a jak k tomu asi došlo, ale...

„Holčičku jsme zachránili." Zašeptá ke konci, přisedl si ke mně a vzal mě kolem ramen. „Je na novorozencích. Je maličká, ale zdravá." „Ale nemá mámu..." „Má vás... Moc mě to mrzí." „Chci ji vidět." „Řeknu sestřičce-" „Chci vidět svou ženu." „Pane Maliku-" „Prosím... Slíbil jsem, že to bude dobré a-" Zlomeně vrtím hlavou.

Prošel jsem vedle sálů, kamsi dozadu. Bylo tam přítmí a chlad a Chloe. Ležela na nemocničním stole, zakrytá bílým prostěradlem a vypadala, jako kdyby spala. Pohlédl jsem k hodinám a přemýšlel, proč se to stalo.
Ještě před pár hodinami, jsme se spolu smáli, mazlili se, šeptali slova do bříška, líbali se... A teď? Teď jsem byl sám.
„Chloe..." Mám pocit, že se udusím. Na hrudi mám tunu kamení, nemůžu dýchat, nejde to. Dusím se.

„Neměl byste tu být." Lékař, stojící u dveří, se u mě objevil a já i přes své počínající zhroucení, vyprosil další minuty.

Stál jsem u její hlavy, hladil ji po světlých vlasech, po studené tváři a před očima se mi míhalo vše, co jsme spolu prožili. Jak jsme spolu začali randit, jak jsme se skrývali před Alanem, jak nás oba vyhodil ze svého života a jak jsme to my-ona zvládli. Jaké to všechno bylo, jak to bylo krásný...

„Změnilas mě. Dalas mi všechno, dalas mi sebe a to je teď všechno pryč... Nikdy-nikdy by mě nenapadlo, že tě ztratím. Že tě ztratím takto. Chloe..."

 Sklonil jsem a dotkl se svými rty jejích.

****************************************
Děkuju :o) ♥♥♥
Už jsem to několikrát říkala, ve většině případů neplánuju (a i když se o to snažím, stejně to pak udělám jinak), prostě jen sednu a píšu, co mě zrovna napadne :o)