Fragile Rose

~43~

Chloe

„Jsem jeho..." Šeptám Zaynovi do hrudi a mám pocit, že nemůžu dýchat. Hystericky se třepu, lapám po dechu a z očí mi stéká jedna slza za druhou.
V hlavě mi běhají vzpomínky na dětství, jak si se mnou táta hrál a na mámu... Na její vůni, hlas, bijící srdíčko, když mě k sobě přitiskla... Jak si se mnou hrála, mazlila se a šeptala, že jsem její sladká holčička.

„Uklidni se. Chloe, dýchej. Dívej se na mě. No tak! Nadechni-nadechni se. Vyplač se, křič, klidně si do mě bouchni, ale prosím(!) dýchej. Nedělej mi to! Nemůžeš se mi tu zhroutit, je to dobré, ano?" Vrtím hlavou, jak toto může být dobré?!

„Zayne..." „Mrzí mě to. Moc mě to mrzí! Ale i přesto, on je tvůj táta, rozumíš?! Nic to nemění." „Jak-jak s tím souvisí Mood?" Zašeptám, zatímco mi Zayn drží hlavu naléhavě v dlaních.
„Vyhrožuje tátovi, že by ti to řekl a... Místo toho jsem to udělal já. Chloe, já vím, že jeho zradil a tebe pravda bolí, ale... Neměl jsem to udělat a nechci říkat, že jsi to chtěla vědět, ale já ti nechci lhát a něco tajit. Neměl jsem na to právo a děsím se chvíle, kdy mi Alan řekne, že ses změnila. Že to třeba nepřijmeš a budeš jej nějak odmítat. Budeš se mu stranit, nebo to přijmeš, budeš v klidu ale pak udělá něco, čím tě rozzlobí a ty zakřičíš, že není tvůj otec... Šel by po mně a nezní to, jako prosba o mlčenlivost kvůli mně, to fakt ne, ale věděl by, kdo to řekl. Chloe, je jedno, že on ani Alice nebyli tvoji biologičtí rodiče. Ti-ti se tě vzdali, opustili malou, sladkou a dokonalou holčičku. Alan o nich nic neví a bojí se, že bys je chtěla poznat, ale... Být na jejich místě a vidět tvou dětskou, miminkovskou tvářičku, nedal bych tě z ruky... Jenže, koťátko, je dobře že to udělali. Rostlas v nádherným prostředí, rodiče tě milovali a Alan by pro tebe dýchal. Nebudu říkat, že mi musíš slíbit že to nepovíš. Bolí to, chápu, ale ono to přebolí. Za nějakou dobu. Ale nechci, aby se teď vztah mezi tebou a Alanem nějak pokazil."
„I ty?" „Cože?" „Dýchal bys pro mě?" Otřu si tváře a pohlédnu do jeho očí. Má v nich něhu a prozatím, nevyřčenou odpověď.

„Zabil bych pro tebe, dýchal bych pro tebe... Udělám cokoliv, jen abys byla šťastná a usmívala se." Křečovitě pozvednu koutky a znovu zabořím tvář do na jeho hruď. 
„Chci pryč." „Kam?" „Domů." „Domů?" „K nám domů. Do naší postele a chci spinkat." Zašeptám v slzách, kývne na souhlas a cestou k autu píše tátovi. 
Lže, že razíme na snídani, pak mě bere na jednání mimo firmu a následně si zajdeme na oběd. Domů mě hodí a to se mi nelíbí. Nechci. Chci být u něj.

„Nechceš se stavit pro něco k jídlu?" „Doma nic není?" „Moc ne... Jsem sám, Chloe, nemám důvod nakupovat." Ušklíbnu se a vrtím hlavou.
Do dveří jsem se protáhla jako první, skopla boty a rozběhla se do schodů. Cestou do schodů jsem shazovala svršky, nechávala je za sebou a do postele práskla jen v kalhotkách.

„Koťátko?" Zvedla jsem hlavu z polštáře a pousmála se. Pobavením mu jiskřily oči, položil složené oblečení na komodu a za chůze k posteli, se svlékal.

„Kde máš kalhotky?" S úsměvem se odkrývám, mrkne a vleze pod peřinu. Sykl, když jsem si na jeho břicho položila zmrzlinu a zatímco ji jedla po lžících, usilovně přemýšlela nad tátou. Uteče pár tichých minut.

„Celou dobu nad tím přemýšlím..." „Neměl jsem-" „On mi lhal. Zapíral to... Já chci pravdu... Nezlobím se, na tebe ne... Ani na něj, jen... Zayne, kdybys byl adoptovaný, chtěl bys poznat svoje rodiče?" „Ne." „Ne?" „Někdo, našel malý a sladký koťátko," Přivřu víčka, když mě pohladil po tváři.
„Pohozený u popelnic a vzal jej do tepla a k lidem, co mu poskytli péči a pak, se objevili Rickmanovi a zamilovali se... Chloe, být na tvém místě, nechtěl bych je poznat. Vím, že soudit je těžké. Nevíme, co tvoje rodiče k tomu vedlo, ale... Měli tě vzít a odnést třeba do nemocnice, mohlas venku umřít." „Hm... Ze stejného důvodu to nechci ani já. Jen mám strach, že se opravdu něco změní." „Pomůžu ti to zvládnout." „A tobě to nevadí?" „Co?" „Že nejsem – nejsem Alana?" „Jak to myslíš?" „Nevíme, kdo jsou moji rodiče. Nevíš, jestli od nich nemám něco špatného. Prostě..."
„Chloe! Ne, nevadí mi to! Proč?! Mohli jsme se potkat i v situaci, kdy bys nežila s Alanem a mohli jsme spolu randit." S úšklebkem se otáčím a přemýšlím nad našimi slovy. 

Má pravdu vlastně pravdu jen... 

„Něco chci." „Cokoliv." „Slib mi, že se ke mně Mood nedostane a ty mi nedovolíš, dát tátovi nějak najevo, že to vím. Poperu se s tím, bude to dobrý." Šeptá, že to spolu vládneme a tomu čurákovi, jak jej nazve, nedá jedinou možnost k tomu, aby se ke mně přiblížil
„Nechci dnes domů." Mumlu, po několika něžných polibcích.  „Nechci tě domů pustit." Přitisknu se blíž, doslova jej zalehnu a zatímco mě hladí po zádech, ignoruji vtíravé myšlenky a pomaličku usínám.

**********************************************
Děkuji děkuji :o) ♥♥♥
Ne že bych to dělala naschvál... Ale.... *stydlivě klopí očka* =D =D ♥