Fragile Rose

~36~

Zayn

„Dobré ráno." „Bré." Zavrčím na půl pusy a kopnu do sebe zbytek kafe. „Špatná noc?" „Z čeho soudíte?" Odhodil jsem kelímek do koše a přecházel přes recepci k výtahům.
„Vypadáte unaveně." Semkl jsem víčka, napočítal do deseti, nesčetněkrát během toho Melody zabil a pak se otočil.
„Máte pravdu, jsem doslova a do písmene nasraný! Tak si laskavě, odpusťte nejapné poznámky a dělejte to, za co jste placená, nebo vyletíte!" Život u recepce ztichl a zaměstnanci sotva dýchali. Slova sice patřila Melody, ale byl jsem v takové ráži, že bych vyhodil kohokoli.

„To jsi vážně tak vzteklý? Miláčku, potřeboval by sis užít!"

Než jsem odpověděl, na jednu z mnoha sms, co jsme si od rána s Chloe vyměnili, kochal jsem se pohledem na fotografii.
Poslala mi fotku, zachycující její polo odhalenou hruď i klín ukrytý v kalhotkách. Zvedlo mi to náladu, po vystoupení z výtahu jsem se zvládl i usmát na procházející babu.

„A ty bys potřebovala na zadek, kočičko. Ačkoliv nechci, musím psaní s tebou na chvíli zanechat. Mám tu toho dost a musím se soustředit. Nebo je dost možný, že napíšu místo svého podpisu větu o tom, jak tě chci šukat. V lepším případě by tam bylo jen to, že se s tebou chci mazlit. Miluju tě."

Odpověď s hromadou smajlíků, slovy o tom jak to chápe a miluje mě, mi drží koutky nahoře. Přesto, sotva se posadím ke stolu, se začínám rozčilovat...

Po osmé jsem měl hotovo. Prokousal jsem se hromadou nedodělaných papírů, dal je do pořádku a v duchu si plánoval, jak tu fuchtli, co mi dělala asistentku vyhodím. Neustále si obtahovala pusu rtěnkou, ale aby udělala něco pořádně...

„Rickman ještě nedorazil?" Poručil jsem si kávu. Sotva Tara otevřela dveře, střelil jsem otázku a posunul se blíž ke stolu.
Nechal jsem se v myšlenkách unést, a vzpomínky na Chloe a její tělo... Nebylo to dobré.
„Ne, pane. Ještě něco, budete chtít?" „Jo, chtěl bych, abyste vyhodila ty šminky, které vám stejně nepomáhají a soustředila se na práci. Ještě jednou," Pohlédl jsem na smlouvy. „Budu dělat vaši práci a vyrazím vás na hodinu, rozumíte?" Slzy v očích, kvůli mému sražení jejího ega mě neobměkčí. Z posledních sil kývne, vycouvá z kanceláře a neujde mi, jak vzlykla, než dveře zavřela.

„Táta akorát odjel... Konečně! Přijedeš?"
„Jsem na cestě." Obratem jsem odpověděl na sms, zkontroloval svůj výzor a na Taru houkl, že si jedu něco vyřídit.

S pobrukováním a úsměvem, jsem zabouchl dveře auta, nastartoval a myšlenky se mi svévolně stočily k Alanovi.
Zabije mě, nepochybně se mě pokusí zničit. Než jsem vyjel, držel jsem volant a civěl před sebe.

Ta malá holka mi za to ale stojí. To, co ze mě udělala... Změnila mě, naučila mě všechno, co by měl chlap umět a dělat, vůči své přítelkyni.

Porušil jsem několik pravidel silničního provozu a do čtvrt hodiny parkoval před domem Alana. Na Stellu jsem se neptal, určitě se ještě od lékařů nevrátila, nicméně... Znovu jsem nastartoval a nechal auto stát z boku domu, preventivně.
S netrpělivostí, jsem čekal u dveří. Domem dozníval zvuk zvonku a já si v duchu opakoval, jak ji seřežu prdelku za to čekání. Místo toho jsem ale stál jak váza na místě, hladovým pohledem ji sledoval a toužebně si přál, servat z ní osušku.

„Chloe! Jsem zdeptaný, nasraný, nevyspalý a plný! A ty mi otevřeš v osušce?! Jako vážně?" Dusila smích a vtahovala mě do haly.

Zabouchl jsem dveře a narazil ji na ně.

„Kolik máme času?" „Nevím, je mi to jedno." Mumle a rozepíná mi košili. „Chyběls mi!" „Myslíš, že ty mně ne? Nešlo mi usnout, protože jsem tě neměl v náruči. Chybíš mi!" Vysadil jsem si ji kolem boků a hladově ji políbil.
„Co táta?" „To, co jsem ti psala v sms, neznělo tak hrozně, jak to ve skutečnosti bylo. On i Stella byli včera strašně otravní... A zítra už musím do školy." „Musíš?" Kření se, kouše mě do brady a v očích má jiskřičky.
„Měla bych." „Opravdu?" „Uneseš mě?" „Ke mně? Uděláme si snídani ve vaně? Na kolikátou máš?" „Na sedmou." „Paráda! Do školy budeš mít odvoz, že?" „Bohužel." „Okey. Počkám na tebe na tom zadním parkovišti, za školou." „To zní dobře. A omluvenku?" „Moje jméno snad stále platí, ne?" „Pokud táta volal do školy, tak asi ne... Já tam volala, že nedojdu, že mi není dobře... Ale pokud tam volal i on, mohla by to třídní pitvat." „Pak bych ale rozpitval já ji." Smích vyplní halu, znovu mě hladově líbá a hladí ve vlasech.
„Riskneš omluvenku podepsanou mým jménem?" „Riskneš to ty?" „Riskuju, že mi Alan urve ptáka. Jsem v jámě lvové... Co znamená jedna omluvenka?" Dlouze mě políbí a zašeptá, že to chce, že chce mě...

Pokřtili jsme její pokoj... Ležela mi na hrudi a škodolibě se ptala, jestli jsem pořád naštvaný. Svírám ji v dlani prdelku, střelím pohledem k hodinám. Bude jedenáct, na mobilu mám několik nepřijatých hovorů od Alana... I kdybych je chtěl vzít, volal akorát ve chvíli, kdy pode mnou Chloe jančila. Sice jsem ji mohl šukat a přitom lhát, že něco řeším někde, třeba v bance, ale... Byla až moc hlasitá a spokojená.

„Teď jsem nasraný, že budu muset odejít." „Tak nechoď." „Ne? Že bych pak sešel dolů na večeři jen v džínách, pozdravil Alana slovy; „Nazdar tcháne" ?" Vyprskla smíchy a položila se mi hlavou na břicho.
„Tcháne?" „Hm?" „Vzal by sis mě?" „A ty mě?" „To je nabídka?" „Spíš jen zvídavý dotaz. "Chloe Rickman" zní úžasně, ale moje příjmení, by ti pasovalo víc." „Předbíháš." „Co kdybych ti nekoupil další prášky?" „Cože?!" „A udělal ti mimčo?" „L-lásko..." Zakoktala se a položila se na mě.
„Neříkej to dvakrát, nebo budu chtít chlapečka s tvýma očima." Vyhodila mě ze sedla. Povytáhl jsem obočí a majetnicky ji stiskl zadek v dlaních.
„Chtěla bys být moje i papírově a čekat moje dítě?" Broukla na souhlas a špitla, že je ale sama ještě dítě a chtěla by chvíli počkat. Než jsem se stačil zeptat, jak dlouhá ta chvíle bude, z haly se ozval Stellin hlas. 

*************************************************
Děkuju! :o) ♥♥♥
Jo, je to lepší, o dost :o)