Fragile Rose

~47~

Chloe

„Alan Rickman! Před chvíli ho přivezla sanitka!"

Zayn tátu oživoval do chvíle, než přijela sanitka. Já jen klečela vedle a v slzách prosila, aby se táta probral.
Do místnosti vtrhli záchranáři s lékařem, začali u něj dělat nezbytné úkony a během toho se nás ptali, jak to vzniklo.

Choulila jsem se v Zaynově náručí, odmítala se dívat, jak tátu intubují, jak mu napichují žílu a přitom volají do špitálu, že budou potřebovat sál... Dle všeho to vypadalo na infarkt.

Jeden ze záchranářů houkl nemocnici, kam jej vezou a zatímco sanitka už odjížděla, my byli ještě nahoře a já stále nebyla schopná něčeho rozumného.

Brečela jsem, opakovala, že za to můžeme my. Hlavně já. Šeptala, co bude pokud táta umře...
Do auta mě Zayn dostal skoro násilím. Celou cestu jsem probrečela a sotva jsme se objevili na recepci, Zayn k sestřičce pronesl jméno táty.
Pochybovačně se usmála, že chce vědět ještě rok jeho narození a hlavně, kdo jsme.
Až po dlouhých minutách, jsme seděli na zemi v chodbě, která vedla k sálům. Na jejím konci byly lavičky, ale bylo to až moc daleko... Opírala jsem se o Zaynovo rameno, přemýšlela, jestli dát vědět Stelle a přitom jsem pořád nebyla schopná se uklidnit.

Všechno tohle, zavinil Mood. Jen on za to mohl. My to pak už dovršili...

„Mrzí mě to." Zachrčel Zayn unaveně a jeho stisk kolem mých paží nepatrně zesílil.
„Pochopím, jestli mě Alan vyrazí z firmy a ty budeš na jeho straně..." „O čem to mluvíš?" „Dostal kvůli nám infarkt... Věřím, že to zvládne. Že ho doktoři zachrání, jenže pak bude muset být v klidu a náš vztah mu nepřidá. Je jedno, Chloe, že nejsi jeho. Miluješ ho, vychoval tě a i přes tu zlobu, co jsi cítila, je pro tebe vším. Sama jsi řekla, že to akceptuješ a jsi mu vděčná za lepší život... Jsi jeho holčička a... Podržím tě, budu ti utírat slzy po celou dobu, co bude na sále a nebudeme vědět, co se s ním děje, a pak... Až bude v pořádku... Jestli mi dáš kopačky, pochopím to. Bude se muset šetřit a vědomí, že tě," Uchechtne se a zakloní hlavu. „Že tě przním, mu nepřidá, spíš naopak. Pokud to uděláš, pochopím to." „Neudělám..."

Zarazil se, ztuhnul... Tón hlasu prozrazoval, že je smířený, že to očekává. A teď?

Šokovaně na mě pohlížel, v očích se mu zatřpytily slzy a křečovitě se usmál.

„Ne?" „Ne." Posunula jsem se výš a konečně se usmála. „Máš pravdu, miluju ho! Je to můj táta a je mi už opravdu jedno, že nejsem biologicky jeho. Dal mi lepší život, i když mě tak omezoval... Prostě... Záleží mi na něm a vděčím mu za hodně. Ale tebe se nevzdám. Zvládneme to, uvidíš." Pitomě se uculil, kývl a otřel se rty o moje.

„Děkuju!" Vrtím hlavou v nevyřčených větách o tom, že děkovat nemusí...

„Slečna Rickman?" „A-ano?!" „Jsem operatér vašeho otce, je v pořádku. Necháme si ho na jednotce intenzivní péče po několik dní. Ale jeho stav je stabilizovaný." „Smíme ho vidět?" „Dnes určitě ne-" „A zítra?!" „Přijďte pozítří. Na recepci jste udávala kontakty?" „Ano!" „Dobře. Kdyby se cokoliv dělo, dáme vám vědět. Zde máte mé číslo, můžete si zkusit zítra zavolat, někdy kolem jedenácté. Poskytneme vám bližší informace." Přebrala jsem si lístek s naškráblým jménem a telefonním číslem a nechala se Zaynem odvést.

„No to je dost! Kde jsi, pro Boha! Táta tu za chvíli bude- Co je?! Ty jsi uplakaná?! Chloe, co se stalo!" Stella byla jako kolovrátek. Unaveně jsem na ni pohlédla a pak se otočila k Zaynovi. Přitiskla se mu do náruče a nad hlavou mi vibroval jeho hlas a slova o tom, kde táta je a co se stalo. To, že my jsme příčinou infarktu zamlčel. Mohlo se stát, že i Stella by to nerozdýchala...

„Přespíš tady?" Do schodů nás provázel Stellin bedlivý pohled. Určitě usilovně přemýšlí, zda by neměl dát Zayn tu ruku výš, než ji mít těsně nad mým zadkem...
„U tebe? V pelíšku?" Škádlivý tón hlasu, mě znovu nutí se tiše zasmát. Posadil se mi do postele a natáhl ke mně ruce.

„Bude to dobré, uvidíš! Už jo..." „Jo..."

„Co když bude proti, hm?" Zašeptá mi do vlasů, po minutách ticha. „Řekl jsi, že se o mě postaráš, mhm?" „Spálíš mosty?" „Jo... Když to nepochopí a řekne mi, ať táhnu, tak vypadnu. Nevzdám se tě. Ne dobrovolně, ani donucením." „Ty mě opravdu, moc miluješ, hm?" „Ty mě ne?" „Víc, než ti dávám najevo. Ale pořád je pro mě těžké pochopit, že koťátko, jako ty, může k někomu jako já, cítit takovou dávku lásky. Ublížil jsem ti, plakala jsi, křičela a šíleně se mě bála a teď? Jsi moje malá, umazlená kočička, která mě k životu potřebuje." „A ty potřebuješ mě... Dokážeš si představit, že bys byl pořád takový, jako předtím?" „Přijít o tebe, znovu bych do toho spadnul... Asi bych se uchlastal, nebo začal fetovat. Nevím... Dalas mi smysl a je krásný mít někoho, koho můžu chránit, rozmazlovat..." S uculením jej zatlačím do postele a uvelebím se na něm.

„Je mi vážně jedno, že nás dělí těch pár let. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale když jsme spolu, nejsi spolumajitel firmy, ani nemáš třicet... Jsi pako, jako já." Dusí smích, mumle mi do úst že jsem to stejné. Malá holka a vzápětí vyspělá žena...

„Zayn tu přespí..." „Dobře." Stella si otřela oči a usmála se. „Nachystám mu spaní. Kde je teď?" „U mě... Nechápu fyziku, tak se dívá, co probíráme. Mi to vysvětlí..." Sebrala jsem z kuchyně sklenici nutelly a vrátila se nahoru.
„Pětka?!" Nadskočila jsem a protočila panenky. „Ale tati... Nevyšel mi test. Jeden!" „Tati?" Zayn pobaveně odhodil index a poklepal si na koleno. „Zamkni a pojď ke mně." Sotva jsem to udělala, stáhl mě do postele a pevně mě stiskl v náručí.
„Jsi průsvitná, uplakaná... Bolí tě hlava, viď? Viděl jsem že sis brala prášek... Co jít spinkat, hm?" Mumlá mi do vlasů a něžně se usmívá. „Nedostanu na zadek?" „Až jindy... A to co nechápeš, probereme zítra... S fyzikou, matikou a chemií, zjevně budeš bojovat pořád." „Jsem marná." „Jsi holka..." „Hej!" Udusil můj smích dlaní, objal mě a když jsem se vzbudila, byla jsem v pokoji sama.

V první chvíli mě zachvátila panika, kde je Zayn a vzápětí, co táta. Uteklo mi několik slz a jakmile jsem se uklidnila, seběhla jsem dolů.

„Pořád jsi mi neřekl, co tomu infarktu ale předcházelo. Vždyť je to ještě mladej kluk." Uchechtla jsem se, opřela o zeď a poslouchala rozhovor Stelly se Zaynem.
„Mood... Došlo tam k hádce. Mezi mnou a ním... Hrabal po Chloe, dostal ode mě do držky a pak řekl Chloe, že Alan není její otec..." „To je takovej...!" Zoufaly povzdech Stelly se nese až ke mně, jenže ji toto stále nestačí. A já raději nepřemýšlím o tom, že i Stella věděla od začátku, že nejsem Alana. 

„A... On to řekl a Alan?" „Je to složitější. Jsem unavený, to vysvětlovat. Nezlob se." „Zayne," Židle zašoupala po zemi a za rohem zdi hlas prozradil, že je Zayn na odchodu. „Vím, že jsi tu několikrát byl." „Cože?" „To, že jsem stará, nad hrobem, hluchá a bez brýlí nevidím neznamená, že si nevšímám. Proč sem chodíš v dny, kdy Chloe nemohla do firmy, nebo byl víkend a Alan mimo město?" 

******************************************
Děkuju :o) ♥♥♥