Fragile Rose

~46~

Zayn

„Musím na poradu." „Mě nepotřebuješ?" Pobaveně jsem si napálil cigaretu, zasmradil jí kancl a pohodlně se opřel o stůl.
„Potřeboval bych, ale ne tam." Spokojeně kývnu. Vytáhla se na nohy postavila se mezi moje a dlaní mi přejela po klíně. „A za jak dlouho porada začíná?" „Za dvacet minut." „Stihneme to?" „Rychlovku určitě. Ještě mě chvilku zlob, kočičko, a začnu být nadržený." „Vážně?" Broukne hravě, rozepne mi džíny a začne si hrát, s ještě klidným penisem.
Slastně chrčím, jí po chvilce přestává honění stačit a bere si mě do úst... Na poradu odcházím s pár minutovým zpožděním, nicméně spokojený.

„Omlouvám se! Měl jsem důležitý hovor." „V pořádku," Alan se zubí, jeho asistentka nese na mé místo kafe a tiše se ptá, jak se mi vede.

„Ještě se na někoho čeká?" „Na Travise." Alan významně mrkne, já si pobaveně prokřupu klouby na rukou...
Skrze prosklenou stěnu vidím, jak se Travis žene za námi. Sotva mě spatří, zbledne a já se na něj zářivě přes sklo usměju. Je mi jasné, že by nejraději zůstal nalepený na skle, než aby vešel, ale přesto mu nic jiného nezbývá.
Než se všichni usadí, rozdá se káva a připraví se notebook s dataprojektorem, je to dalších dvacet minut.

„Jdu si zapálit, budu vedle." Alan kývá a sotva si ve vedlejší místnůstce, ve které má uklízečka propriety napálím, zvoní mi mobil. Nechápavě hovor beru, že by Chloe nešlo zadat smlouvu do počítače?

„Chloe?"

„Okamžitě odtud odejděte!" „Chloe,"
 Zírám před sebe a hovor típám. Co tam kurva dělá?! Vyhodil jsem cigaretu z okna a vyběhl ven.

„Pane Maliku! Pan Rickman vás shání, že-" Div jsem jeho asistentku nesmetl. Bez jediného slova, jsem se prohnal kolem místnosti s poradou, cítil pohled Alana a myslel jen na to, co se děje nahoře.
Než bych se nahoru dokodrcal výtahem, bylo lepší vzít to po schodech. Div jsem nevyplivl kuřácký plíce...

Zlost mi zatemnila mozek. Vrazil jsem do dveří, viděl, jak ji ten čurák škrtí a přitom ji stahuje džíny.

Krev se ve mně vařila, hnal mě vztek a amok. Odmrštil jsem ho od Chloe, proletěl se pár metrů po kanceláři a spadl na zem.
Ignoroval jsem tiché vzlyky, na utěšování bude čas po tom. Zakázal jsem si myslet, že se ji mohl někde dotknout a přešel k němu s vědomím, že i kdyby si nesáhl, dopadne, jako kdyby to udělal. Sloužil mi jako boxovací pytel. Jeho ksicht připomínal rozbitou flákotu masa. Krev se mu řinula z nosu i úst, oko natékalo a podle křupnutí, co následovala po křupnutí nosu, jsem soudil, že jsem mu udělal něco i s čelistí.

Syčel jsem k němu polohlasem nadávky. Častoval ho urážkami a větami o tom, co si myslel že dělá. Že jsem ho varoval a že za to, o co se pokusil, z něj vymlátím duši. Může mě pak klidně dát k soudu, je mi to u prdele, ale na ni už nehrábne.

„Co se tu děje?!" Alanův hlas ode dveří, je prošpikovaný šokem, děsem a překvapením. Přišel do pár minut, možná tak do pěti od momentu, kdy jsem toho čuráka zaklekl a bušil do něj.
Poslední rána, která znovu rozkrvácela slabý proužek krve, řinoucí se z nosu a já se zvedal.
„Zayne... Pro Boha! Chloe, co se-Proč jsi...?!" Těkal Alan pohledem z jednoho na druhého, ale já měl oči jen pro ni. Byla vyděšená, uplakaná, na krku měla otisk od škrcení... Semkl jsem víčka a natáhl k ní ruce. Chytila se a okamžitě se ke mně přitiskla.
Zapnul jsem ji džíny, polkl dotaz, jehož odpovědi jsem se bál a omotal kolem ní ruce.
„Co se tu stalo?!" Alan to zkouší znovu a ve mně se znovu sbírá vztek.