Fragile Rose

~8~

Zayn

Brání se ale marně a já nepřemýšlím. Až ve chvíli, kdy leží pode mnou na bříšku, předváděla mi prdelku, v obepnutých kalhotkách...
Prudké napřažení ruky a ve výsledku ji spíš jen něžně plácnu.

Syknutí vyplní pokoj, moje nadrženost je maximu a chuť ji prdelku ojet, je vážně až šílená.

„Díky slzičkám předpokládám, že tě to mrzelo, holčičko." „Pusť mě. Prosím." „Ne. Otoč se." Klekl jsem si nad ní, obrátí se a bolestně semkne víčka. Když je znovu otevře, svléknu si tričko a nedokáže se ubránit tomu, aby si skousla ret. Je to svůdné a zjevně se ji to, co vidí líbí. Ani se nebrání, když ji chytím za bradu a skloním se.
„Tričko." Dal jsem jasný rozkaz a ona zbledne.
 „Zayne...!" „Svlékni ho!" Posunu se, posadí se a s bolestí v očích si přetáhne triko přes hlavu. Než se stačí znovu položit, hbitými prsty rozepnu podprsenku a doslova ji z jejího těla servu. Překříží ruce na hrudi, div se nezačnu chechtat nahlas...

„Řekl jsem, že budu něžný. Zadeček tě přece nebolí. Nechtěj mě opravdu rozzlobit."

 Vydechnu a prohlížím si ňadra, která mi dá na obdiv. Mám chuť si sáhnout, osahat tahle dokonalá prsa, vzít si je do úst. Projíždět mezi nimi penisem a nakonec ji je pokropit... Jen silou vůle předstanu takto uvažovat a přilehnu ji k boku. Hladím ji na bříšku, zároveň si ji i jistím.

„Mrzelo tě to?" Zamumlu a čekám na odpověď. Ona však mlčí a stále se dívá do boku. „Chloe, jak dlouho bude trvat, než to pochopíš?" Ví, na co se ptám. Se vzdorem mi hledí do očí a pak se prudce nadechne.
„Chceš vědět, jak jsem se cítila?" „Ano." „Trapně. Neměla jsem ti vůbec psát a už vůbec ne, tu poslední sms. Chtěl sis něco dokázat? Dokazuješ si to? Líbí se ti, jak tu teď ležím? Nevadí ti, že jsi mi rozmetal sebevědomí a udělal sis ze mě... Hadrovou panenku?" „Ne, nelíbí se mi to. Jsi divoška, krásko. Viděl jsem, jak ses vlnila kolem toho borca. Během chvíle měl napnutý džíny a bylo mi jasný, že tě chce. Kdo myslíš, že ho zastavil, když šel za tebou na záchody a s jasným cílem? Neubránila by ses mu. Jsi malá holčička." „Nejsem holčička! Nevíš, co dokážu!" „Neutekla jsi mi. Bojíš se mě, nebo se mýlím?"

Opět žádná reakce. Jen mlčí, polyká slzy... Cítím něco, co ještě nikdy; chuť ji konejšivě líbat, hladit ji...

„Nejsem zlej." Zašeptám a otřu se ji rty o ucho. Nepatrné zachvění a ublížený hlásek. „Tak proč se tak chováš?! Co z toho teď máš?!"
„Neodepsal jsem ti z prostého důvodu; tvůj otec mi chvíli před tebou psal, že se mu ozvala Stella a už v tu chvíli mě požádal, abych na tebe dohlédl. Odepsat ti, riskoval bych, že tu teď se mnou nebudeš. Nestačila by mi pouhá konverzace, chtěl bych se s tebou sejít, ale riskovat, že se to k tvému otci donese?"
„Jsi hajzl! Nechal jsi mě... Po tom, co jsi mi řekl a já ti pak napsala...! Teď tu ležím skoro nahá a ty...!" „Řekla jsi, že bys mi chtěla vykouřit." V necitelnosti jsem byl opravdu mistr, je uslzená a já opět předvádím, jak mi to je u prdele, byť není.

„Sám to chci. Chci cítit, tvou šikovnou pusinku, jazyk, nechat se laskat... Chápu, že tě to mrzí, ale teď spolu můžeme dělat cokoliv, beze strachu...
Nemrzelo by tě víc, kdybych ti odepsal, sešli bychom se a pak by se to tvůj otec dozvěděl? Vím, že je to za smutných okolností, ale věřím, že se Stella uzdraví. Jsem hajzl, využil jsem situaci ke svému prospěchu." „Proč jsi mi to neřekl už v autě? Byla jsem pro tebe jako kus masa."
„Jsi mladá, krásko. Máš jiný pohled na svět, žiješ na růžovém obláčku... Bereš to jinak, ale za pár dní to pochopíš. Až vyrosteš." „Mluvíš se mnou jak s malou!" „Jsi malá a krásná... Pokud chceš odejít, jdi. Teď ti zadeček nezmydlím." „Jindy snad jo?" „Za zlobení tě ztrestám." „Jo? A co považuješ za zlobení?!" Posměšně na ni pohlédnu. „To je moje věc."

Posbírala kousky oblečení a odešla.

Já si přečetl sms od Alana, odepsal, že je vše v pořádku a Chloe se u sebe učí. Usnul jsem po sprše, po tom, co jsem si vyhonil nad vzpomínkami na její zadeček a ráno ji nechal na lince vzkaz.
Přece jen, čím dřív vše vyřídím, tím víc budu mít času.

Vrátil jsem se krátce po odpoledni, doma nikdo, jen Jack mě radostí vítal z kotce. Pomazlení se, zahnání jej zpět a zatím beze strachu, jsem se věnoval své práci.
Než jsem si uvědomil jak čas běží, bylo osm, pak čtvrt na devět a Chloe stále nebyla doma. S rostoucí naštvaností, jsem ji psal sms a čekal na odpověď, ta však nepřicházela.
Pár minut čekání se protáhlo a já, jako hysterka, psal další.

„Laskavě se ozvi! Kde jsi, Chloe?!"

Několik desítek sms, nepřijatá volání... O půl jedenácté moje trpělivost došla, rozhodnutý ji jít hledat a dát ji najevo, že takhle to opravdu nebude fungovat, jsem se obouval, když jsem uslyšel zámek.
Odhodil jsem klíče, skopl boty a odešel do jejího pokoje.