Fragile Rose

~42~

Zayn

„Protože zná pravdu a já nechci, aby pravdou ublížil." „Cože? Jakou pravdu? Jako... Tě vydírá?!" Zaraženě  jsem na Alana pohlédl, a sevřel okraj stolu.
„Zayne... Mám tě rád. Seš jako můj kluk... Mladej chlap, co prožil těžký dětství, přišel o sestru a jen díky cizí ženě, co tě k sobě vzala a tvé píli, jsi tam, kde teď stojíš. Jsi úžasnej chlap! Máš vše, co by měl správnej chlap mít, až mě mrzí že dnešní kluci ve věku Chloe, nejsou jako ty. To by mi asi nevadilo, že by s někým randila. Nicméně...
Pracujeme spolu dlouho a jsi jediný, komu tak bezmezně věřím, ale tohle si chci odnést do hrobu." „Alane, jestli on něco ví, čím tě drží v šachu... Musíš mi to říct! Pomůžu ti! Udělám všechno, co půjde. Vymlátím z něj písemný prohlášení, že to co ví, zůstane jen u něj a nikde to nerozšíří. Chci ti pomoct, tak mi tu neříkej, jak jsem super a dokaž mi to tím, že mi věříš. Svěřil jsi mi Chloe, tak proč se bojíš teď? Ona je to nejcennější co máš. Celá firma může jít do hajzlu, ale ji budeš mít. Ona, tvoje dcera, je dokonalá. Je to chytrá, mladá a krásná holka... Nechal jsi mě strážit tvůj život*, tak mi svěř i ono tajemství."
„Nedal jsem ti můj život." „Cože?" „Chloe není moje." Díval se skrze mě a sotva to zašeptal. 

„Co?" „Není to moje dcera, Zayne." „Já ti nerozumím. Jak jako není?! Ještě řekni, že to tajemství je, že je toho kokota!" „Ne! Ne to ne!" Uchechtl se a povzdechl.

„Nemůžu mít děti, Zayne... Ani Alice je mít nemohla. Rakovina, co mi ji vzala nebyla totiž první... Když jsem se poznali, byla mlaďounká, já měl čtyřicet a ona sotva dovršila dvaceti... V patnácti ji zjistili rakovinu... Přišla o," Pousmál se s nostalgií v očích. „Jak sama říkala, o své ženství. Nemohla mít děti a já, když to zjistil... Měl jsem pocit, že jsem našel spřízněnou duši. Do té doby jsem nepotkal ženu, se kterou bych chtěl být, ale po ní jsem toužil.
Víš, rakovina byla jejich rodinné prokletí. Poznali jsme se půl roku po tom, co přišla o matku. Zemřela na rakovinu toho stejného a její otec zemřel o sedm let dříve na rakovinu jater. Bylo to šílené, ale její predispozice pro to, byli skoro stoprocentní.

I přes to, že mi říkala, že může znovu onemocnět a to, že jednou rakovinu porazila, nic neznamená, jsem ji chtěl. Než zjistila, že já nemůžu mít děti, plakala mi v náručí a šeptala, že mi nedá to nejcennější, co ti život může dát. Po mých slovech bylo rozhodnuto. Děti mít nebudeme, a budeme si užívat každé minuty co spolu strávíme. Vzali jsme se a byli spolu dva roky a jen náhodou, jsme se dostali do kojeneckého ústavu.
Konala se tam benefice, ten ústav vedla její dobrá kamarádka a pozvala nás. Než proběhla samotná akce, provedla nás po zařízení a my se oba zastavili před pokojíčkem, kde leželo samotné miminko." Do očí mu vstupují slzy, já ty svoje zaháním.

„Byla tam Chloe, v té době bezejmenná. Nalezeneček... Přinesli ji do nemocnice lidé, co ji našli pohozenou u popelnic. Když nám to Sandra řekla tak... Zachránili ji na poslední chvíli. Měla sotva tři kila a ani ne padesát centimetrů. Byla tam čerstvě týden a nikdo nevěděl, co s ní bude. Dětí tam totiž moc nebylo. Benefice byla na podporu ústavu, aby jej stát nezavřel. Jenže, i když jsem přispěl velkým obnosem, nezaručovalo to, že se ústav udrží. Neudržel, ale to předbíhám...
Díval jsem se do té maličké, krásné tvářičky a Alice vedle plakala. My děti mít nemohli a někdo ji jen tak hodil k popelnicím... Hlava nám to nebrala. Viděl jsi fotky, jak vypadala jako miminko a byla nádherná. Její rodiče ji sice pohodili, ale musela mít krásnou matku, protože ona je..."  Zasněně se usměje a pokračuje.
„Sandra odešla a nechala nás tam a my se rozhodli, si ji pochovat.
Alice se strašně bála a já se odhodlal. Vzal jsem ji a ona otevřela očka. Zašklebila se v jakémsi náznaku úsměvu a zapředla, jako koťátko, když jsem ji pohladil. Alice si ji pak vzala a sotva si ji přiložila na prsa, miminko znovu zapředlo a dívalo se na nás bystrýma očkama a my...

Do měsíce byla naše. A já se zařekl, že už se ji nic nestane, proto ji tak chráním, ale Mood... Zjistil to.
Chvíli předtím, než ses objevil ty... Chloe už byla přece jen větší a on... Měl být na tvém místě, jenže ty... Zayne, jsi jako leader a poloviční vlastník firmy úžasnej, proto máš to místo ty, nicméně... Když nedostal tenhle post, přišel s informací, že ví, že Chloe není moje dcera ale je adoptovaná. Ví, jak je pro mě důležitá a když jsem ji sem vodil, viděl, jak mě ona miluje. Je tu jen proto, že vyhrožuje, že ji to řekne a já... Zayne, je to banalita. Hodně dětí je adoptovaných, ale... Měl jsem ji to říct jako malé holce, aby to vstřebala a ne teď, když už je skoro dospělá a... Bojím se. Jsem jen zbabělý. Mám strach, že když to zjistí, bude chtít najít své rodiče a třeba se v nich zklame a bude zraněná. Nebo - nebo zjistí, že to udělat museli, celé ty roky si to vyčítají a ona mě bude chtít opustit a být s nimi... Nebo mě bude nenávidět, že jsem ji to neřekl. Bude zrazená a to nechci. Je moje a je jedno, že není biologická, ale..."

„Ale-ale..." Koktám a hledám cigarety. „Alane... Vždyť... Ona by to pochopila." „Bojím se toho a když už by to měla vědět, chci aby to věděla ode mě a ne od něj, jenže jsem zbabělec." Hořce se usmál a vytáhl se na nohy.

„Zayne, přísahej mi, že se neprořekneš. Tohle, si odnesu do hrobu a můžu jen doufat, že ten hajzl umře dřív, jak já. Pomyšlení, že by ji to řekl ve chvíli, kdy ji bude kondolovat a ona by mě pak nesnášela... Je to moje holčička." Kývám, odchází a já nemám odvahu pohlédnout přes zeď. Vím, že se na mě Chloe dívá a za chvíli určitě přijde a najednou, mi pomalu dochází že mi vyhrožuje rozchodem.
Odejde, civím na prstýnek co dala na stůl a děsím se. Nemůže mě nechat, ale já nemůžu říct pravdu. Snahu, o řečení jen části sletu událostí za posledních minut zmaří. Dívá se na mě s nadějí v očích a moje přesvědčení, že to neřeknu se pomalu bortí.
Ale co udělá? Vyškubne se mi a rozběhne se za Alanem? Asi by mě zabil...

„Lásko..." Semknu víčka a ucítím její ústa. „Řekni mi to. Lásko, já to chci vědět, ať je to cokoliv. Chci znát pravdu a... Zradíš tátu, jo, ale... Mně to dá jakýsi důkaz, že si nelžeme a říkáme všechno. Slibuju ti, že nepoběžím za tátou a budu chtít znát pravdu z jeho úst. Chci ji slyšet z tvých a pak je líbat." Pitomě se uculím a otevřu oči.
„Jenže tohle, koťátko, mi nepřísluší. Neměl bych to říct." „A co? Zayne... Nenapadá mě nic, co bys mi nemohl říct. Jediná věc, co mě teď napadá je jen to, že bych nebyla tátova, ale to je blbost, tak co?" Zaculí se a obejme mě kolem krku.
„No tak? Má to asi souvislost i s tím debilem, takže?" „Chloe... Zradím jeho a tobě ublížím. Vím to." „Nevíš. Zkus to říct a uvidíme. Já za ním ale nepůjdu." „Nemusím to už říkat." „Cože?" „Řekla jsi to."

Pootevřela ústa, ruce z mého krku sjely a ona odstoupila. Rozzářená očka se stávají skelnými, bledne a než uplyne pouhá sekunda, slzičky ji stékají po tváři.
Bradička se ji chvěje, čelíčko se kaboní.

„Ne." „Lásko..." „Jsem jeho. Koho jiného bych byla?! Máma-" „Jsi adoptovaná, lásko. Z kojeneckýho ústavu. Alan ani tvá maminka... Ani jeden nemohli mít miminko." „Lžeš." „Koťátko..." Udělal jsem krok vpřed a setřel ji slzičky.
„Já-já jsem jeho! A mámy!" Přitáhl jsem ji k sobě a jen ji pevně svíral. Chvěla se, hystericky mi plakala do košile a svírala látku v pěstičkách. 

A já... Já si připadal jako ten, co zradil přítele, ublížil své partnerce, zranil ji...

(*rozuměj, že je tím myšlena Chloe)

********************************************
Děkuju! :o) ♥♥♥ A přeji tedy všem dobrou noc :o)