Fragile Rose

~34~

Zayn

„Uvidíme se zítra?" Donutila mě zastavit ulici před jejím domem. „Ano." „Slibuješ?" „Lhal jsem ti?" „Ne." „Tak mi věř. Budeme se vídat tak často, jak budeš chtít." „Ty nebudeš chtít?" „Neslovíčkař." Směje se mi do rtů, líbá mě a šeptá, že beze mě nevydrží a co mám říkat já?

Nemůžu dát najevo, jak moc mě to ničí, jak trpím. Mám chuť brečet, hlasitě řvát a vymlátit z někoho duši.
Až budu v tom zkurveně velkým a prázdným baráku sám, zavřu se v garáži a budu mlátit do pytle, pak se opiju a nakonec, snad únavou, usnu.
Šílený, jak moc jsem si navykl na její přítomnost, jak moc jsem si ji zamiloval, jak moc ji miluju.

„Krásko..." Něžně se usmála, pohladila mě po tváři a špitla, že si ten prstýnek chce nechat. Skryla ty dva, co jsem ji dal a místo nich si vzala na řetízek můj. Byl ji velký, ukryla jej ve výstřihu a na mou pobavenou poznámku o tom, proč se ji líbí víc tento, než ty dva reaguje slovy, že jsem ho měl na těle, ráda si s ním před spaním hrála a možná, až budeme zase spolu, my ho vrátí.

Než jsem byl donucen vystoupit, blesklo mi hlavou, jak překvapením otevřela pusu, když jsem ji postavil k posteli koš růží, zatímco se sprchovala a s vyplazeným jazykem šteloval krabičku s prstýnkem, aby ji udržely květy. Mumlal jsem ji do úst, že je to poděkování. Že vydržela měsíc se mnou, i přes hádky a moje hnusné chování.
Druhý prstýnek byl za druhý měsíc a v pracovně jsem měl i třetí. Byl jsem ochotný ji dávat každý měsíc prstýnek, jako důkaz lásky.

Vážně, poprvé, po těch všech letech jsem byl zamilovaný, cítil jsem lásku a to bylo víc, než bych kdy chtěl.

Vím, že riskuji, ale přesto ji před dveřmi naléhavě políbím a ona pak zazvoní. Neměla klíče, Alan ji je zabavil jako pojistku, kdyby mi chtěla utéct a rozhodla se jet za nimi.

Poslední doteky, pohledy plné něhy a pak nám začíná hra, na dva známé, na chůvu a malé děvčátko nebo, v lepším případě, na dva kamarády.

Stojím skoro u dveří, dívám se, jak Alan objímá dceru, jak ji drží na délku paží a kontroluje její zevnějšek.
Chvíli na to se objeví Stella, i ona se vrhne ke Chloe, já přijdu na řadu pak. Nevím, jestli cítím bolest že šla prvně za ní, nebo proto, že oni ji smějí objímat a já ne.
Hra plná přetvářky, jak jsme se vcelku skamarádili a klapalo nám to, pokračuje po večeři, kterou Alan objednal.
Automaticky jsme si sedli k sobě, potřeboval jsem ji, v očích měla šílenou bolest a to vědomí, že jsem pro ni tak důležitý, mi pomáhalo zvládat bedlivý pohled Alana.

Stella povídá o zákroku, o léčbě... Alan ji doplňuje a když si odvede Chloe nahoru, protože ji koupila přece nějaké holčičí tretky, čekám výslech. Ne, jeho pohled se mi nelíbí, mám obavy, že má už teď podezření.

„Bože! Zayne... Já se tak bál!" „Stella je v pohodě." „O ní ne, tedy ano, ale ne tak moc. Byl jsem s ní... Ale Chloe... Měl jsem strach, že si nebudete rozumět, že pro ni budeš nepřítel a já hajzl, který ji tu nechal cizímu. Vážně jste si tak rozuměli?" „Ne hned, ale postupem dní ano. Je to suprová holka, Alane." „Jo... Vypadá jinak, zdravěji. Má jinou barvu, oči ji září... Kdybych ti nevěřil, řekl bych, že jsi ji snad nechal aby se do někoho zamilovala a mohla randit. Její matka vypadala ve vztahu se mnou úplně stejně." Přidal jsem svůj falešný smích, nad jeho rádoby vtipnou poznámkou o vztahu a utápěl se v lítosti.

„Víš, Alane... Nechal jsem ji, se zamilovat. Do mě. Máme spolu poměr, začalo to brzy po tvém odjezdu. Prvně jsem byl zmrd, co si nad ní jen honil a než uteklo několik hodin, byla pode mnou, ječela jako o život a já ji šukal. Je fakt dobrá... Lepší jak děvky, co jsem doposud měl. Určitě mě tu budeš vídat, nehodlám jí přestat šukat. Je moje."

Jo... Tak toto jsem fakt říct nemohl. Chloe by mě asi zabila, Alana by ranila mrtvice. A pak by mě zabil, stejně jako Chloe. Nevyšli bychom z toho dobře.

„Půjdu tě doprovodit." Měl jsem se k odchodu, chtěl jsem odejít bez rozloučení, nechtěl jsem si drásat nervy, ale Chloe se objevila dole jako duch.
„Užila sis Zayna málo?" Bodře se Alan směje, objímá ji kolem ramenou a ona se nevinně vymaní.

„Byl jako ty, věčně v práci a po večerech, nad kartami se mi snažil vynahradit nudu." „Karty?!" „Ježiši tati... To že ty jsi mě nenaučil ani blbé „prší" neznamená, že ho neumím. Byla to sranda." Protáčí panenky, přitakávám, držím se její historky a za smíchu nás Alan nechá odejít ven.

„Nechci...!!!" „Krásko..." Mumlu, držím jednou rukou kliku, druhou ji na sebe tisknu. Srdíčko ji bouchá strachem, ale přesto se neodtáhne.
„Nechci! Zaynie! Já nechci spát bez tebe. Chci usnout tak jako každou noc, u tebe, probudit se ti náručí a omylem tě vzbudit, když půjdu do koupelny." Culím se, jako debil a skláním se.
„Budeme si psát, ano? Lásko, nechej to na mně. Musíme ho ukolébat k pocitu, že jsem jen hodnej strejda." „To ale nejsi!" Div nedupne nožičkou, ukazuje mi dětskou, urážlivou stránku.
„Vydrž to, ano?" Nasupeně přikývne, rychlý letmý polibek a stojím venku sám.

Nechtěl jsem ji takhle odehnat, ale co jsem měl dělat? Cestou k autu jsem odkopl šišku, vzápětí nohou kopl do kamenné ohrádky pro popelnici a na ulici, kde jsem parkoval, jsem si skoro zlomil kotník při kopnutí do malého, zděného plůtku.
V autě jsem držel křečovitě volant, domů se dostal jako ve snách a sotva jsem zaparkoval v garáži, svlékal jsem si triko, odhazoval vše přebytečné a rovnou bez rukavic začal do pytle mlátit.

S tichým zakurvováním, jsem si smýval krev z kloubů. Pytel mi nestačil a já párkrát uhodil do zdi.
Po sprše, s flaškou chlastu jsem se odebral do postele. Otevřel si sáček brambůrek a nostalgicky pohlédl na polovinu, která patřila Chloe.

„Chybíš mi... Jsem ráda, že je Stella v pořádku, ale mohli si to prodloužit. Je to milé, jak se oba snaží aby se mnou byli, ale já chci být s tebou."
„Lásko? Je vše v pořádku?"
„Kde jsi?"
„Jsi v pořádku?! Zaynie, alespoň jednu sms... Bojím se o tebe!"

Čtyři sms, ta poslední s hodinovým odstupem od třetí. A i mezi těmi prvními je časový interval. S omluvou v očích, kterou nemůže vidět, horlivě datluju sms.

„Byl jsem v garáži, lásko. Potřeboval jsem ze sebe dostat vztek. Chybíš mi, jsem v posteli a najednou mi přijde strašně velká a přitom pro nás byla malá. Chci tě u sebe, maličká. Chci tě uspat polibky a hlazením, ráno se probudit a cítit tvoje vlasy, jak mě lechtají na hrudi."

Obratem mi přichází sms, vydržíme si psát skoro do pěti do rána. Je mi jasné, že budu v práci protivný z nevyspání a strádání, a ona, v poslední sms oznamuje, že do školy nepůjde. Je to skrytá žádost a tu chci splnit.

********************************************************
Děkuju :o) ♥♥♥