Fragile Rose

~54~

Zayn

Tiskl jsem si na hruď oblečení, ve kterém ji přivezla sanitka. V pěsti pravé dlani, jsem měl její šperky a opíral se čelem o okno.

Venku se svět bláznil... Blesky křižovaly oblohu, jako kdyby vyjadřovaly to, co jsem prožíval, co jsem cítil.

„Měl byste jít domů..." Vrtím beze slova hlavou a zničeně pohlédnu na sestru. Ta ze sálů, mě odvedla na novorozenecké. Nechtěl jsem jít, ani malou vidět. Strach, že bude jako Chloe byl šílený a i když mi doktor přísahal, že to malé je v tom nevinně, bylo to první, co mě napadlo. Že za smrt Chloe může holčička a vlastně i já, že jsem to malé tak chtěl.
„Pane Maliku-" „Co doma? Žena leží tam a moje dítě... Mám strach ji vidět. Ale domů nechci. Proč?" Sestru nahradila staniční. Postavila se vedle mě, po chvíli mě chytila za paži a vedla mě chodbou.

„Nejste první, ani poslední, kdo o ženu přišel. Zní to krutě, ale je to tak... Ženu jste ztratil, ale ona vás potřebuje." Byla radikální, zdála se, že nemá slitování... Hleděl jsem přes sklo na malý uzlíček, s blond chmýříčkem na hlavě a svět se se mnou začínal točit.

Tři týdny mi trvalo, než jsem byl schopen si malou vzít domů. Dřív to nešlo, nemohl jsem... A i teď, když ležela vedle mě v posteli, jsem byl na dně. Jak jsem se měl starat o tvorečka, který mě ve všem potřeboval, když jsem nebyl schopný postarat se ani o sebe.
Cítil jsem jen bolest a nepochopení. Čekal jsem, že se Chloe nějak vrátí, jenže čím víc času uplynulo, tím víc mi docházelo, že už nikdy nepřijde a já se dostával hlouběji na dno.
Jednal jsem jako stroj; malou nakrmit, přebalit, vykoupat a dát spát. Na víc jsem se nezmohl, nedokázal jsem ji dát ani pusu, nemohl jsem.
Topil jsem se ve sračkách, jen brečel a každý den chodil na hřbitov.
Bylo to asi morbidní...
 Kočárek jsem nechával stát za zády a s malou v náručí klečel u náhrobku, o který jsem se opíral hlavou a jen tiše plakal.

Půl rok byl za námi a já byl konečně schopný, se na malou usmát. Dát ji pusu a bez nutkání k pláči, ji oslovit jménem.

Když začala drmolit a snažila se po mně opakovat, brečel jsem.
Vzpomínky na Chloe, jak jsme se smáli tomu, až malou začnu učit, aby řekla „táta" se vrátily. Bolely, ničily mě... A malá...
„Táta-táta-táta!" „Co, kočičko? Máš hladeček?" Chloe zavrtěla hlavičkou a zachichotala se. Vzápětí vykulila očka, na prstíku ji ulpěla moje slza a překvapeně na mě hleděla. „To nic není." Hladím ji po tvářičce a snažím se usmát.
 „Je to jen vzpomínka... Vzpomínka, na tvou maminku. Až budeš větší, vše ti o ní povím." Šeptám jí do čelíčka, brečím a Chloe mi začíná v náručí kňourat.

„Jo! Už jdu!" V odrazu zrcadla jsem si otřel slzy, pohladil maličkou a konečně se rozešel ke dveřím, za nimiž někdo stál a držel zvonek. Chloe spát, tak toho venku, vynesu v zubech.

„Alane?" „Z-Zayne....!" Pohlédl na malou a chytil se zárubně.
 „Je pravda, co se říká?!" I kdybych chtěl říct něco hnusnýho a sarkastickýho, tak nemůžu. Ne kvůli bolesti, co má ve tváři, ale kvůli památce Chloe.
„Jo..." „Ne!" Zaskučel a klesl na kolena.
 „Je to už rok... Rok, co tu není a ty přijdeš teď?!" „Stella zemřela... Byl jsme s ní ve Švýcarsku, nemoc se vrátila.... Vrátil jsem se před několika týdny a- a řekl mi to Mood. Nevěřil jsem mu, a proseděl několik hodin v autě před domem, ale neviděl jsem ji. Zayne-" 

„Je pryč, Alane! A nevrátí se! Je mrtvá a-a jestli tě to bolí, tak se zkus vžít do mé bolesti. Nechal jsi ji jen dopis, odtrhl jsi ji od sebe a teď přijdeš a co čekáš?!" 

***************************************
Uhm.... Jako já to taky obrečela... A ještě, než jsem to sem dala, jsem byla rozhodnutá to přepsat a udělat z toho happy end, ale... 
Nevím, berme to tak, že je to jeden z mála příběhů ode mě, který končí smutně. Copak se vám už nezajídají moje povídky, které jsou ctrl+c/v = konec, happy end a žili šťastně až do smrti? 
Chtělo to změnu... Jako jo mrzí  mě, že to odnesla Fragile, ale... 

*Krčí rameny, rezignuje, dlouhý povzdech* Jako... Jestli jste tak zásadně proti tomu, napište mi do komentářů, toto smažu = vůbec to nebude existovat, a přepíšu to do happy end(u) :o) Hm?

♥♥♥♥