Fragile Rose

~7~

Chloe

Odešel a nechal mě tam jako vázu stát. Vzpamatovala jsem se po pár minutách a po návratu do pokoje, jsem na mobilu objevila sms od Kate s dotazem, jestli by mě táta nepustil ven.
Věděla jsem, že ji budu muset říct, že nebydlím doma, ale...

Naťukala jsem zápornou odpověď a procházela dům. 

Zkontrolovala jsem prvně, jestli jsou zamknuté dveře. Moje klíče mi Zayn nechal v hale, teď jsem je vsunula do zámku, pro jistotu.

Prošla jsem spodní patro, nakoukla i do sklepa a vydala se do prvního patra.
Bylo tam pět pokojů, všechny zařízené ale vykazovaly známky, že tu nikdo dlouho nebyl. Šestý neměl kliku, ani klíčovou zámku ale jen jakousi krabičkou, kterou zjevně měla projet karta, která dveře odemkla. S vrtící hlavou jsem vyšla zpět na „své"patro.
Tady jsem omrkla dvě koupelny a zastavila se před dveřmi, naproti mému pokoji. Byl zamknutý a moje zvědavost vzrostla.
Na patře, krom mého pokoje, dvou koupelen – jedna z nich vedla do mého pokoje, druhá do zamčené místnosti – a pracovny nic nebylo. Místnosti byly obrovské, tudíž by se sem už nic nevešlo.
Se zádumčivým výrazem jsem vyběhla schody do třetího patra. Tam však byly na konci chodby jen jedny dveře, které vedly na půdu.
Na chodbě jsem se zasekla, byla rovná, velmi dlouhá a lemovaná obrazy, které byly dech beroucí.

S nasupeným výrazem po návratu o patro níž, jsem znovu zkusila kliku pokoje. Představa, že by se dveře nějak odemkly, během mé nepřítomnosti, byla opravdu naivní.
Za pár minut jsem u dveří stála znovu, s klíčem z mého pokoje. Tiché lupnutí zámku, působilo jako výstřel. Nadskočila jsem a paranoidně se rozhlédla kolem sebe. S bušícím srdcem, jsem chytila za kliku a vstoupila.

„Wow!" Vydechla jsem a opřela se o druhou část dveří. Nacházela jsem se v jeho ložnici.

Obrovská postel, s černým povlečením a nebesy stejné barvy. Zayn si zjevně liboval v černých barvách.
Vše tu bylo černé, minimum věcí bylo světlých. Ale i přes tu černotu, to tu vypadalo luxusně. Procházela jsem se po jeho pokoji a něco jako soukromí, mi bylo ukradené.

S poťouchlým úsměvem jsem otevřela jeden z mnoha šuplíků na komodě a ihned jej zavřela. Po vzpamatování se, jsem jej otevřela znovu a vytáhla smotaný bič.
Zaraženě jsem si jej prohlížela, prsty osahala a s pořád překvapeným výrazem sáhla po kovových poutech.
Rozum si nepřipouštěl, že ty pomůcky, které tam jsou, patří jen k jedné věci.
Ignorovala jsem pocity, které naznačovaly, že je Zayn sadista a raději pokoj odpustila.
Vybalila svoje věci, zařídila si pokoj podle svého, a přesto jsem se necítila dobře.
Ať už za to mohlo překvapení v komodě, nebo toto místo či fakt, že Zayn není rád, že tu jsem...

„Jsem doma." „Jsem v kuchyni." Křikla jsem od sporáku, na kterém jsem chystala večeři. Potřebovala jsem se nějak zabavit, zahnat náhlou provinilost, že jsem šmejdila jeho pokojem i probořit pomyslnou zeď, mezi námi.

„Myslel jsem, že budeš venku." „Nechtělo se mi." „Proč? Tvou kamarádku jsem potkal ve městě." „Nechtěla jsem jít." „Aha." „Máš hlad? Za chvíli to bude." „Večeřel jsem." „Aha..." Zašeptala jsem a ramena mi poklesla. V duchu jsem si nadávala do hlupáků. Vykašlat se na vaření, udělala bych líp...
„Budu u sebe, pokud něco chceš." „Nechci nic." Vydechla jsem a vypla sporák. Odešel a mě hlad kompletně přešel.
Těžce flegmaticky jsem počkala, až zeleninová směs s masem vychladla a vyškrabala ji do koše. Nádobí umyla, ignorovala myčku a v duchu se přesvědčovala, že tu budu muset něco dělat, jinak se zblázním.
Kuchyň byla poklizená, já se ploužila nahoru.

„Nebylo to dobré?" Nadskočila jsem a podívala se k zábradlí. Sledovala jsem svoje nohy, plouží se do schodů a nepostřehla, že Zayn stojí v patře.
„Prosím?" „Že jsi to vyhodila. Rozmyslel jsem si to, chtěl si jít vzít." Jestli mě chtěl vytočit, tak se mu to povedlo. Vztekle jsem na něj pohlédla a sevřela okraj zábradlí.
„Ne, bylo to výborný, jen jsem neměla chuť jíst sama. Pozdě. Budeš se muset obsloužit sám!" „Nebuď drzá." „Nejsem drzá!" „A toto je co?" Ukázal mi v ruce flashku. „Nerozumím ti?" „Ne?" Škleb, který vykouzlil, nebyl ani pobavený, ani drzý. Spíš... Naštvaný. Chytil mě za zápěstí a přitáhl k sobě. Narazila jsem do jeho hrudi a snažila se od něj dostat.

„Uklidni se, holčičko." Se zapištěním si mě hodil přes rameno a nesl do své ložnice.

„Co to děláš?!" „Chci si promluvit." „To jsme mohli i na chodbě!" „Nemohli, tam nemám počítač." Hodil mě do postele a za kotník si mě přitáhl zpátky.
„Opovaž se! Zkus zmizet a seřežu ti prdelku tak, že si týden nesedneš." Agrese z jeho očí mě děsila a působila jako stopka. Seděla jsem jako pěna na posteli a dívala se, jak zapojuje flashku do notebooku. S úsměvem pak ke mně notebook otočil, okamžitě jsem zrudla a sklopila oči.

„Nemyslíš, maličká, že toto je hodně drzé." Znovu jsem pohlédla na obrazovku a viděla samu sebe, jak si prohlížím obsah šuplíku komody.

„Tak co teď?" „Cože?" „Zasloužíš si na zadek." „Omlouvám se." „Milé, ale marné." „Omlouvám se!!!" „Mám ti to zopakovat? Sundej si tepláky." „Ne!" Na chvíli stiskl kořen nosu, poté vzal notebook a odnesl jej na komodu.
Strach byl velký, ale...

„Co jsi nepochopila na tom, že se nemáš opovážit?!" U dveří jsem se ocitla v jeho náruči. Obrátil mě k sobě a narazil na zeď.
Byl naštvaný a přitom šíleně sexy. Zkřivené rty sváděly moje myšlenky na to, jak líbá, jak jeho rty chutnají...

„Řekl jsem, ať sundáš tepláky!" „Já řekla, že se omlouvám!" „Ale já o omluvu nestojím. Sundej si tepláky, sama, nebo to udělám já." „Neudělám to!" „Nezahrávej si, pak to bude bolet víc." „Hodláš mě zbít, jak malou holku?!" „Malý holčičky se nebijí, jen se jim něžně naznačí, že tak se chovat nemají. Nezlob mě ještě víc, jinak to bude horší." „Takže mě teď jen plácneš, abys mi dal za vyučenou? Potřebuješ vidět můj zadek, abys měl při čem honit?!"
„Zapomínáš, že Alan je odtud daleko. Co mi brání v tom, servat z tebe oblečení a ošukat tě? Naplácání na zadek, je v podstatě nevinný." „Neudělal bys to!" „Myslíš?" „Táta by tě zabil!" „Dozvěděl by se to? Pochybuju." Posměšně se usmál a sklonil se.

„Sundej si ty tepláky, Chloe, jinak to nebude rukou, ale bičem a to hodně bolí. Zaručuju ti, že ve škole by sis zítra nesedla. Pekelně by tě zadeček štípal." „Proč?! Jen jsem se podívala." „Ano, jen ses podívala."
„Napsala jsem ti sms, tys nereagoval a celý den se tváříš, že tě tu obtěžuju!" Vydechla jsem a chtě nechtě, do očí mi vstoupily slzy. Neřekl na toto ani popel, odvlekl mě k posteli a beze slova mě do ní hodil. Ležela jsem na břiše, cítila, jak mi sundává tepláky a pak se mi posadil na stehna.

Skříň, po pravé straně měla zrcadla, napřahoval se k plácnutí a já jen semkla víčka. Očekávala jsem dopad dlaně, bolest... Sykla jsem. Dlaň mi na zadek dopadla, ale něžně. Stiskl mi zadeček v dlaních a na uchu mě zalechtal jeho hlas.

**********************************************
Hajzlík, ten náš jinak hodný Zaynie =D =D =D