Pod křídly ptáka [DOKONČENO]

souboj

Dnes odpoledne jsem se pomodlila před křížem rodičů a to jsem zaslechla kroky člověka, bylo to divné, jelikož tady to nikdo nezná, až na pána hradu. Až na pána hradu. To mi cvrnklo do hlavy. To je on. Rychlostí blesku jsem vklouzla do kapličky a malým okýnkem jsem vyčkávali co se stane, až pán hradu přijde. Ten pocit nervozity byl na mě vidět. Nohou jsem klepala do staré polorozpadlé dřevěné podlahy. V obličeji jsem měla výraz vyděšení a strachu co se stane.

Pán hradu pomalu nacupital ke kříži mích rodičů. Pomalu vyslovoval slovo "konečně" asi pětkrát za sebou. To jsem nepochopila. Proč "konečně"? V hlavě jsem si říkala, že se třeba měli mí rodiče nemoc nebo třeba, že dlouho trval jejich pohřeb. A tou mou zvědavostí, jsem se lepila na to okénko, že nakonec prasklo. ,,Ale ne," Rychle jsem se rozhlížela kde, kam se schovat. Když jsem viděla, jak se pomalu otevírají dveře, vlezla jsem do truhlice, která ležela za mnou. ,,Haló, je tu někdo?" Ozvalo se. ,,Hepčík!" A to jsem si zadělala na problém. Pán hradu otevřel truhlici a tam jsem samozřejmě ležela. Pán hradu se na mě podívala a zařval: ,,co tady děláš? Já jsem ti říkal, ať je nehledáš!"
,,Ale ja je nehledala....."
,,A jak to že jsi je našla a co tady pak děláš?"
,,No, oni mě sem zavedli...."
,,No, kdo tě sem zavedl? Co?"
,,No, taková stvoření......"
,,Jaká stvoření, ty už konečně vymáčkni!"
,,Ptáci!" Zakřičela jsem.
Pán hradu potichu řekl: tak ptáci jo. Tak to jsi ty.
,,Co jsem?" Zeptala jsem se.
,,Ale nikdo, děvče moje. Nechtěla by ses vrátit zpět na hrad?"
,,Ráda bych, ale......"
,,Tak skvěle. Jdeme." Přerušil mě.
,,Já nemohu odejít. Mám tu rodiče, chápeš to."
,,Ale to neznamená, že sem nemůžeš chodit?"
,,Tak dobrá, jdem?" Podívala jsem se na něj s přesvědčením, že budu mít domov a zároveň být na blízkosti rodičů. Vylezla jsem z bedny a šla po pravém boku pána hradu směrem na hrad.

Na hradě mě dovedl pán hradu až k mému pokoji a řekl mi ať se připravím na ráno. Sedla jsem si k oknu a koukala na krásu přírody. Obdivovala jsem mraky, stromy a tak podobně. No, klasika. Ale co nebyla klasika, jsou záblesky za lesem. Byla jsem zvědavá a rychle jsem se oblékla a běžela za těmi záblesky. Prvně jsem si tak říkala, že je tam třeba válka některých národů nebo třeba výbuch sopky. No prostě se mi to v hlavě jsem takových myšlenech ale to co jsem zahlédla by mě v životě nenapadlo. Takové dvě roztomilé stvoření a oni válčí jako o život, bylo to ukvapujicí. Ale kdybych mohla být blíže a ne patnáct metrů za stromem, tak by to byla ještě větší pecka.

Doufám, že se vám tato část libila a nezapomeňte dát hlas. Děkuji těm kteří o mém příběhu hlasují a také ale ne tolik jako kteří hlasují co to aspoň přečtou. Omlouvám se za chyby které najdete a ahojik.