Pod křídly ptáka [DOKONČENO]

Hřbitov

Pán hradu souhlasil, šli jsme zpátky na hrad.

Po obědě jsem se zeptala pána hradu, kam dali mé rodiče. Pán hradu se na mě podívala a pravil: ,,do toho ti nic není!" A šel po chodbě dál. ,,Héj, do toho mi je, jsou to moji rodiče!" Pán hradu řekl: ,,A dost, já nebudu poslouchat ty tvoje nesmysly aby bylo jasno." To jsem mu odpověděla: Vyklopte kde jsou moji rodiiičee!" Pán hradu se na mě ošklivě podíval a pokračoval v cestě dál. To mě ale vytočilo.

Večer jsem psala pánu co mi nedávno poslal ten dopis. A psala jsem: Milí pane, mrzí mě že otravuji, ale potřebují se vás na něco zeptat. Nevíte kde by mohli být moji rodiče? Ráda bych věděla kam je dali. Pán hradu mi to nechce říct. Děkuji Ellen. Dopis jsem přivázala Nayretovi na nohu a pustila jsem ho z okna s doměním, že Nayret pána najde a odpoví mi na dopis.

Druhý den ráno jsem se hned po probuzení koukala z okna, jestli už třeba Nayret nepřiletěl. Z toho koukání z okna jsem zahlédla hejno ptáků. A to jsem si vzpomněla na tu příhodu s ptáky, kdy přiletěli, jak jsem byla smutná. Netrvalo dlouho a já jsem slyšela jak šeptají: ,,pojď s námi a mi ti ukážeme, kde jsou tvoji rodiče." Bum, prásk, otevřela jsem okno a jako beránek jsem letěla za nimi.

Doletěli jsme na hřbitov, kde jsem byla poprvé. Přistála jsem u kamene, kde bylo předtím napsáno: až budeš nejvyšší moci, poznáš kouzlo uplňku. Ale teď tam nic nebylo. Ohlédla jsem se za sebe a tam zpatřím kříž se jménem mích rodičů. Pod křížem byla kamenná kupka, na kterou jsem upustila kapky slz, které jsem smutkem ronila. Byl to na mě obrovský tlak. Běžela jsem do kapličky. Vzala jsem si do ruky malý křížek, klekla si před sochu pany Marie a začala dichým hlasem říkat modlitbu návratu. Modlím se za panu Marii, Ježíše a duších svatých i nesvatých. Odpouštím za svoje hříchy všem. Prosím celá nebesa o navrácení mích nejbližších. Jako zázrakem jsem zahlédla z okna, jak se rozestupují nebesa. Vyběhla jsem ven a pozorně sledovala co se stane. Pomalu se z nebes vznášeli rodiče. ,,Maminko, tatínku! Jsem tak ráda, že jste zpátky."
,,Ale mi nejsme zpátky Ellen, mi tu jsme jen na chvilinku."
,,A proč?"
,,To co nebesa vzala už ne vrací, a mi už budeme muset jít. A odpouštíme ti, víme co se ti stalo. Zbohem."
,,Ne neodcházejte!"
A už byly pryč, ale ještě jsem stihla říct slovo ahoj. Pak už jsem neměla ani slovo, jen pohyb na kolena a pláč.

Při večerním měsíci jsem viděla ptáka, který prolétl kolem měsíce. Ten pocit mě naplňovala naději, že bude zase vše v pořádku.

Doufám, že se vám tato část líbila. Omlouvám se za chyby které najdete. Také doufám že moji knížku budete nadále číst a ahoj.