Gaarovy myšlenky

1K 91 7

od Atanvare

od Atanvare

Celé mé tělo strnulo. Mojí celou mysl začaly zaplavovat vzpomínky. Vzpomínky na Naruta. Na ten jeho dokonalý úsměv, na jeho nebesky modré oči, na jeho roztřepené blonďaté vlasy. Všechno na něm bylo dokonalé.

Nikdy nezapomenu na jeho přístup ke mně... Byl tak vřelý, nikdo jiný se ke mně nechoval tak mile a přátelsky jako on.

Uvolnil jsem svůj postoj, cítil jsem, jak se mé ruce třesou "Jsem takovej, idiot!" řeknu nahlas.

V tu chvíli se má kolena podlomí a dopadnou přesně na to místo, ze kterého jsem před malou chvíli pozoroval oblohu.

Mé ruce se spustí podél mého těla, zcela se uvolní, ale pak je zatnu v pěst. "Jak!... Jak jsem, mohl...".

Povím tichým, zoufalým hlasem. Jak jsem mohl zapomenout.... Jak jsem mohl zapomenout na Naruta na člověka, kterého jsem miloval, nebo stále miluji? Zeptal jsem se sám sebe. To bylo to, co mi šlo hlavou. Proč? Jak to, že jsem na Naruta zapomněl?

Je sice pravda, že jsme se s Narutem neviděli pár let... Ale.... Snažím se trochu vzchopit, zvednu své tělo ze země a můj pohled počine na obloze. Proč... proč mi ta barva, tak připomíná ty jeho dokonalé oči. Tak modré... a krásné...Povzdychnu si, můj pohled se odvrátí od oblohy a teď pozoruju vysokou trávu, která se houpe v mírném větru.

Cítím se provinile, možná jsem měl Naruta někdy navštívit, nevím proč se tak nestalo. Ale ani Naruto nikdy nepřišel, možná už na mě zapomněl. Na naše přátelství. Mé tělo se dalo do pohybu, narazil jsem na vyšlapanou cestičku, která vedla jediným směrem, a to do mé vesnice. Já ale vlastně nevím, jestli chci Naruta vidět... "Sakra!" zastavím, dám si ruce do kapes a otočím můj pohled směrem k obloze.

Samozřejmě, že ho chci vidět. Povzdychnu si a mírně se usměju. Jen se bojím... můj úsměv rázem zmizí. Co když bude Naruto jiný, co když na mě bude naštvaný, že jsem se neozval, co když .... Co když se do něj znovu zamiluji.

Sklopím svůj pohled k zemi. Toho jsem se bál nejvíce, jediná výhoda toho, že jsme se nevídali, byla ta, že jsem na něj tak často nemyslel, a dokonce jsem na něj i časem zapomněl. Můj pohled se opět setká s modrou oblohou.

Ale teď, když ho znovu uvidím, tak se bojím, že se do něj znovu zamiluji. Nechci znovu prožít tu bolest. Zamrkám víčky, jelikož se snažím zahnat slzy. Chci ho hrozně vidět, obejmout ho, alespoň jako svého přítele.

Ale zároveň ho vidět nechci, protože vím, že až se s ním setkám, nebudu náš vztah nazývat přátelstvím... nebo alespoň z mé strany to tak nebude... Můj pohled se vrátí zpět na vyšlapanou cestičku a vyrazím směrem k vesnici.

Když dorazím na naše předměstí, rozhlédnu se. Všude je spousta lidí, kteří provádí veškeré přípravy na zítřejší festival. Dokonce v dálce slyším Temarin poměrně rázný hlas a Kankurův smích. Musel jsem se nad tím vším trochu pousmát. Rozešel jsem se směrem k mým sourozencům. V hlavě mi naskočila myšlenka. Můj bratr se určitě zeptá, na moje rozhodnutí ohledně festivalu, ale já už vím, co mu odpovím. Alespoň doufám....

Znovu zdravím u další kapitolky ✋
A samozřejmě, děkujůů všem lidem, kteří sem nijakým způsobem zabloudí ❤