We're friends, right ? - [GaaNaru]

Dobrou noc

Všichni se nějak tak pomalu táhli, nevím jestli jsem si měl připadat špatně, že jsem tady jediný střízlivý, ale nechal jsem tu myšlenku radši být. Ztěžka oddechuju, dokonce slyším i Narutův zrychlený dech, někdy si k tomu i povzdychne. Už aby jsme tam byli. Rozhlédnu se po okolí, následně zjistím, že se nacházíme jen pár minut od našeho bytu. Nad tím se mírně pousměju, protože dnešek, už bych vážně chtěl zakončit. Poté se podívám na náš těžký náklad. Sasuke se tvářil spokojeně, přeci jen je na nás zavěšený celou svoji vahou, takže nemá sebemenší důvod si stěžovat. I když možná, že větší důvod k jeho spokojenosti, byl Naruto.

Konkrétně jeho rameno, jelikož se o něj Sasuke opíral a pokaždé, když se na něj podívám, tak se k němu začne tulit ještě víc. Mám chuť s ním mrštit o tu tvrdou zem! Podívám se na Naruta, abych zjistil, jak je na tom. Střetnu se s jeho pohledem, jen se na mne vděčně usměje a pak hlavu otočí zase dopředu. Jsem celý nesvůj. Nedokážu ani slovy vyjádřit, co se mnou dělá jeho úsměv. Rychle odvrátím svůj pohled, ale i hned se upne na náš barák. Ano, už jsme tu. Konečně! Dojdeme s Narutem k hlavní bráně a čekáme až Temari se Sakurou otevřou. Myslím, že ten klíč jim spadnul asi tisíckrát a ten jejich smích, jim v tom asi taky nijak moc nepomohl.

Dveře byly otevřené. Temari se Sakuro, už byly uvnitř. S Narutem jsem pustil mého bratra před nás, přeci jen nám bylo jasné, že se Sasukem to bude trvat trochu déle. Přes dveře jsme se dostali vcelku rychle, ale my jaksi nebydlíme v přízemí, takže budeme muset jít po schodech. Naštěstí jen do prvního patra, ale i tohle jedno patro bude náročné. Vycítím Narutův pohled, ihned na něj pohlédnu. Chudák vypadal zdrceně, podle mě se sotva drží na nohou, dokonce se i mírně třese. "Bydlíme v první patře" řeknu a vzhlédnu nahoru na schody. Naruto se trochu zajíkne. Ihned na něj otočím hlavu. "Zvládneš to ?" zeptám se starostlivě a poté se podívám na Sasukeho, jako kdybych očekával, že se zázračně zvedne a dojde nahoru sám.

"Umm..." přikývne a začne stoupat na první schod. Rychle na něj stoupnu taky, abych ho stihl. Abych pravdu řekl, je to těžké a Sasukeho nohy, nám k tomu vážně moc nepomáhají. Když jsme byli tak v půlce, Naruto zastavil. Podívám se na něj, abych zjistil příčinu. Celý se třásl a těžce oddechoval. Nevím, co se to s ním děje, ale možná je to jen únava, nebo že by na něj dolehlo to pití.. To je taky jeden z mnoha důvodů. Starostlivě se na něj podívám, chystám se něco říci, ale on mě zastaví se slovy "Pr-romiň, jen jsem potřeboval na chviličku zastavit" polkne a pokračuje. "Tak, jdeme" věnuje mi povzbudivý úsměv a stoupá na další schod. Přesně tohle ! To co teď dělá... Nevím, jestli to mám na něm rád či naopak, ale .... Místo toho aby se staral o sebe, se stará o ostatní. Je to sice dobrá vlastnost, ale každý člověk si někdy musí udělat čas i na sebe.

Nechtěl jsem mu nic říkat, protože jak znám Naruta, ani by ho nenapadlo zastavit, natož si třeba i odpočinout. I když já bych měl lepší plán a ten je, že by jsme tady na těch schodech Sasukeho prostě nechali. Nad tou situací se trochu pousměju. Já toho kluka vážně nemám rád! Po pár minutách jsme se ocitli před našimi dveřmi. Byly otevřené. Vešli jsme dovnitř. Zdá se, že na nás ostatní čekali. Slyším, že za námi někdo zavřel dveře, byl to můj bratr. Pak ale náhle zbrkle vyhrkl "Počkat ! Neměl být s námi i Shikamaru ?" přijde před nás a čeká od někoho odpověď. "Panebože ! Jasně, že měl. Říkal že za námi přijde" ujme se odpovědi Sakura a trochu provinile se na nás podívá. Najednou se ozve Naruto

"Určitě, nás tam hledá" povzdychne si a druhou ruko, kterou má volnou si promne pravý spánek. "Tak víte, co ? Já za ním klidně půjdu. Stejně ještě nejsem unavený" sdělí nám a jde otevřít dveře. "Kankuro.." ozve se Naruto a snaží se na něj otočit, i když se mu to moc nedaří, díky Sasukeho váze. Ale ihned jak se začne otáčet, se mu snažím pomoct. "Děkuju" řekne a přívětivě se usměje. Kankuro zprvu vypadal zmateně, ale nakonec se usmál "V pohodě" podíval se na něj a pak zmizel za dveřmi. Už to zase udělal, dělá si starosti úplně zbytečně. Podívám se na něj, je vidět jak se mu ulevilo. Jen se mírně usměju, přeci jen je hezké, že máte u sebe někoho, kdo se o vás strachuje.