Vnímám každou slzu, která se snese z blonďáčkova obličeje. Bolí to. Ho takhle vidět a navíc je to moje vina, nemůžu ze sebe nic dostat, ale musím. Tohle je jedna z chvíli, kde bych nejraději zastavil čas. Nechal si pár minut na rozmyšlenou, protože tady záleží na každém slovu. Pohlédnu mu do očí a snažím se najít, alespoň malý střípek důvěry. "N-naru...není to pravda, ano ?" řeknu ještě roztřeseným hlasem a přiblížím se drobnými krůčky k němu. On odlepí pohled od země a doslova mně probodne svým ztrápeným výrazem. "T-takže...jste se n-nevsadili..?" dostane ze sebe těžce a kouká mi intenzivně do očí.
Na chvíli sklopím pohled, protože se to začíná všechno vymykat. "Vsadili, ale n-" nedokončím větu, jelikož se podívám na Naruta a ztratím slova. "J-jsi lhář. Proč...proč mi tvrdíš, že jste se nevsadili, když....ano.." Snažím se vše pochytit a zase se k němu rozejdu. "Ale Naru tak to není !" řeknu, už po dlouhé době hlasem pevnějším a chytnu ho za ramena a těkám očima po jeho obličeji. Blonďáček mé ruce ihned odendá a co nejvíce se oddálí a otočí se ke mně zády. "J-já přemýšlel jsem dokonce, že tu...zůstanu." vzlykne a mé srdce poskočí, otevírám ústa pro další slova, ale Naruto se ke mně otočí čelem."M-miloval...jsem tě.." dodá šeptem a pak se obrátí celý zpátky. "Takže si asi vyhrál sázku, že ?" Hlasitě vydechne a vidím, jak kroutí hlavou.
"Naru ! Počkej.." vypadne ze mně, ale to už Naruto jen mávne rukou a já uslyším jeho poslední slova. "J-je to v pořádku...zítra odcházíme, takže se se mnou nemusíš zatěžovat." S těmito slovy zmizí do pokoje a dokonce uslyším i zámek. Já tam jen tak stojím a čekám, až má kolena vypoví službu, což netrvá ani pár minut. Svezu se po zdi a chvíli koukám jen před sebe. Pořád se mi v hlavě opakují jeho slova. Miloval jsem tě. Chtěl jsem tu být. Tyhle slova se do mé paměti zaryla snad nejhlouběji, jak mohla. Složím hlavu do dlaní a zadržuji slzy. Tohle se nemělo stát, všechno je to nedorozumění. Proč jsem nebyl schopen mu to říci ? Protože to tak bolelo ? Takhle se budu cítit, až mu někdy ublížím ? Třeba i nevědomky ? Nechci to zažít znovu.
Ale zároveň ho nechci ztratit. Slíbil jsem, že už mu nikdo neublíží. A co jsem teď udělal já ? Možná bude lepší, když to tak nechám. Nad tím se jen pozastavím a zatřepu hlavou. Ne to ne ! Nesnáším tohle myšlení. Vše mu vysvětlím. Teď je ta chvíle, kdy mám dostatek času. Všechno mu to řeknu, ráno. Musí mi věřit. Konečně se seberu a zvednu se ze země. Zamířím si to do svého pokoje, když v tom se zarazím, jelikož mi dojde, že je tam vlastně Naruto. Nevadí mi to, stejně bych ho tam poslal. Jen jsem chtěl spát zase s ním. Procházím tedy byt a hledám nějaké místo na nocleh. Dostal jsem se do obýváku a dost mně překvapilo, že je sedačka volná. Myslel jsem, že tam bude Sasuke. Nějak více jsem to neřešil, teď je mi jeho pohodlí a spánek vážně ukradený.
Uložím se na gauč a jen se přikryju tou samou dekou, kterou jsem měl předtím na sobě a ulehnu. Trvá mi řádnou dobu, než usnu ani se nedivím, když má mysl nechce zmlknout. Pořád jsem na něj musel myslet. Na jeho slova, slzy a hlavně oči, které byly plné bolesti. Nad tím jsem musel pevně sevřít víčka, abych si to nepředstavil znovu. Nakonec mně uspí myšlenka, že mu ráno vše vysvětlím. Ráno rozhodně nezačne podle mých představ, jelikož mně vzbudí má sestra se slovy, že je snídaně. Prostě mně nemohla nechat ještě spát, ale přeci jen mohl bych prošvihnout Narutův odchod a to bych si neodpustil. Prvně jen něco zabručím a pak se vydám ke stolu. Rozhlédnu se kolem a nevidím jedině Naruta a Sasukeho. Lehce mně to znepokojilo, ale říkal jsem si, že určitě někde oba spí.
Po chvíli se otevřou dveře od mého pokoje a mně se tak naskytne pohled na příšerně vypadajícího černovláska. Vypadal vážně děsně, ale to mně netrápilo, vsadím se že si ani ze včera nic nepamatuje. Snažím se na něj nezírat a zase sklopím pohled k jídlu, které mezitím Sakura donesla. Ještě jsem slyšel z kuchyně, jak můj bratr umývá nádobí a Temari ho poučuje o správných pohybech, rozhodně komické. Ale do smíchu mi není, protože můj zrak se zase přesune na dveře. Právě mi došlo, že v mém pokoji spal i Naruto, nebo že šel někam jinam ? Začínám lehce panikařit a jen hypnotizuji mé dveře. Sasuke se mezitím posadí ke stolu, jakoby nic a jen se svalí na židli a kouká kolem. Hádám, že má dost velkou kocovinu. Konečně se dočkám své odpovědi, když se ve dveřích objeví Naruto.
Upřímně jsem nevěděl, jestli jsem tuhle odpověď chtěl znát. Okamžitě pohled sklopím a jen uslyším, jak si Naruto sedl ke stolu a pustil se do připravené snídaně. U stolu vládlo ticho, ale asi to všem vyhovovalo. Po delší době do kuchyně zmizí i Sakura a zůstaneme tu jen mi tři. Všichni koukáme do talířů a neřekneme ani slovo. Nakonec to nevydrží Naruto a prudce se zvedne ze židle a odejde zase ke mně do pokoje. Měl jsem otázky. Vlastně jen jednu. Zvednu pohled k jedinému člověku u stolu. "Spal jsi s ním ?" řeknu naprosto vážně a Sasuke jen překvapeně zamrká. "C-cože ? S Narutem ? Ano...spali jsme vedle sebe no..ale.." zadrhne se a s zmatením mně pozoruje. Začal jsem si to lehce vyčítat, že jsem si to o něm myslel. "Dobře...jen včera se to trochu vymklo.." povím už klidněji a tiše vydechnu.
Sasuke se okamžitě prudce postaví a nakloní se ke mně. "Zase jsem něco udělal, že jo ?! Neublížil jsem mu, že ne ?! Nikomu.." začne z lehka panikařit a upíná na mně svůj pohled. Já jsem byl zmatený, vážně si nic nepamatuje ? Podíval jsem se na něj a vše mu ve zkratce řekl. Po mém monologu se jen ztěžka posadí a kouká do stolu. "Omlouvám se...vše Narutovi vysvětlím. Vím, že ho miluješ...jsi pro něj to nejlepší.." vypadne z něho, okamžitě se zvedne a jediné, co vidím jsou jeho záda, jak mizí ve dveřích. Já jsem skoro ztratil dech, nevím co si o jeho slovech myslet, vážně se chová jinak, když není opilý.
Zdravím u další kapitolky ❤
Asi si teď všichni říkáte, že co se stalo, jelikož je tady kapitola brzo na mé poměry xD
Ale řekněme, že se blížíme pomalu a jistě ke konci ^^ I když pořád nevím, jestli s happyendem nebo ne...xD
Každopádně doufám, že jste si kapitolu užili ^^
Jinak moc děkujůů za podporu a komentáře ❤ ^•^