Vampires and hunter

Kapitola 4

Kapitola čtvrtá

„Sakra," ujelo Mattovi. Serenity se okamžitě probrala z transu. „Chceš říct, že to jsi cítil, když jsi jí viděl poprvé?" zeptala se Serenity a klekla si k Mattovi. „No první reakci znát nemusíš, ale dalo by se to tak říct" řekl Matt. „Eh? První reakci?" nechápala Serenity. Matt opět zrudl. „Říkal jsem, že to vědět nemusíš," zasyčel na ní. „Dobře, dobře," zamávala Serenity rukama a zvedla se. „Měl bys jí odnést ty tašky, nebo bude vyšilovat ještě víc," řekla Serenity. Matt jen přikývl a posbíral ty tašky.

Přišel ke dveřím od Wichitina pokoje, a rovnou je otevřel. Jenže zase v nesprávný okamžik. Wichiten stála zády ke dveřím a oblíkala si zrovna triko. „See. To jsi ty?" zeptala se rudovláska a otočila se. Stačila vteřina a Mattovi přilítla výstavní facka. „Perverzáku! Tady se klepe!" zaječela Wichiten a vzápětí ho políbila. „No možná bych ti mohla dát občas výjimku, jako tenkrát," mrkla na něj a zapadla do koupelny. Matty se odpotácel naproti do svého pokoje.

„Wichiten. Ještě ses ani nepochlubila s dalšími botami," řekla Serenity a schválně zdůraznila to slovo dalšími. Wichiten si dooblékla triko a otevřela dveře. Serenity jí šáhla hnedka na čelo. „C-co je?" vykoktala ze sebe Wichiten. „Máš červené tváře a celá hoříš. Nemáš horečku? Nebolí tě hlava?" zeptala se starostlivě Serenity. „Nic mi není," vypískla Wichiten. Serenity by ani ve snu nenapadlo podezřívat svojí mladší sestřičku, že by jen tak líbala lovce a tak se na ní jen starostlivě podívala. „Vím kdo je tvoje spřízněná duše" řekla tiše Serenity.

„Jo. Čekala jsem, že se to dozvíš," řekla hned vážně Wichiten a posadila se. „Trochu ironické že? Lovci a Upíři jdou po sobě víc než dva tisíce let a pak jedna upírka a lovec jsou spříznění," pousmála se Serenity. „Třeba by díky tomu mohla nenávist mezi upíry a lovcem přestat, ale jak je to jak chce, jsem ráda, že to je on," řekla Wichiten. "Políbila jsi ho? Proto jsi byla tak červená?" zajímala se Serenity. Wichiten se zasekla, ale začala zběsile kroutit hlavou v záporném gestu. „Lže," ozval se Byakuya z přízemí. „K čertu s tebou Kuchiky. Tady nikdo mít tajemství nemůže," zasyčela Wichiten na podlahu, jako by si myslela, že to Byakuya uslyší. „Byla to jen malá pusa. Vůbec nic to neznamenalo, no tak Serenity, snad by sis nemyslela že, no tak věř mi," klepala Wichiten se Serenity. „Věřím ti," řekla Serenity, i když jak si všimla Wichitiny myšlenky byli až moc průhledné, malá pusa, to určitě pomyslela si Serenity.

Wichiten přešla k taškám a vylovila z nich jedny kozačky, na se zvýšenou podrážkou u paty, ale co Serenity zaujalo, bylo, že byli až ke kolenům a jen na šněrování. Druhé byli jednoduché lodičky, v tmavě červené barvě a posázené drobnými černými kamínky. A třetí byli jednoduché černé botasky s červenými tkaničkami. „Pěkné, jen by mě zajímalo, jak dlouho je budeš šněrovat," řekla Serenity a ukázala na kozačky. „Budu mít ty tkaničky povolený abych je lehce nazula," pokrčila rameny Wichiten. „Aha," řekla Serenity. „Chtěla si ještě něco? Já jen že jsem unavená," řekla Wichiten. „Ne nic, dobrou noc," řekla Serenity a chystala se odejít. „A ne že ho někde opřeš o stěnu," řekla potichu, ale dost hlasitě na to aby jí Wichiten slyšela. „Neboj. Možná jsem šílená úchylná a nevím co ještě, ale tohle bych mu neudělala," řekla Wichiten a hrábla po polštář pro pyžamo. Serenity vyšla z pokoje, ale v tom se zarazila. Z lovcova pokoje se ozývala melodie, ale to nebylo to, co jí zarazilo. Zarazil jí ten text.

Serenity ťukla do dveří: „Ztlum to prosím tě," řekla jen a šla dolů, do přízemí. „Co si o tom všem myslíš?" zeptala se Serenity Byakuyy. Bylo na ní vidět, že si dělá starosti. „O čem o té písničce? Nebo tom že její spřízněná duše je lovec?" nechápal Byakuya. „Ne. Proč dobrovolně šla k nim," řekla Serenity. „Serenity, jestli uvažuješ o tom, je to možné," řekl Byakuya. „Přesně tak. Už jednou se vypařila z domu, na celých dvacet čtyři hodin a o tři týdny se nechala zajmout, i když riskovala, že jí zabijí," řekla Serenity. „Jo, ale i kdyby to tak bylo, z ní nic nedostaneš. Pokud vím tak vy dvě jste paličaté," řekl Byakuya. „Z ní ne, z jeho," řekla Serenity. „Není to ale blbé, vzhledem k tomu že zjistil, že jeho doživotní partner je upír, byla vyvražděna jeho rodina a za to že k nám zdrhl, mu dýchá na krk víc lidí než nám?" řekl Byakuya. Serenity si promnula čelo. „Máš pravdu. Navíc si budou dávat pozor, co říkají i to na co myslí,". „Ale i tak se ho na pár věcí zeptám. Chci prostě vědět, jak dlouho se znají," řekla odhodlaně Serenity, a vydala se znovu po schodech.

Nyní ale k lovci. Zaťukala a počkala na to, až jí dovolí vstoupit. Seděl u stolku a něco zběsile psal do notesu, notes mohl být starý, deset jedenáct let. „Co to píšeš?" zeptala se Serenity. Matt rychle zaklapl notes a dal jej do šuplete ve stole. „Nic," řekl prostě. „Můžu se zeptat na pár věcí?" zeptala se Serenity. „Třeba," svolil lovec. „Měl jsi už nějakou holku?" zeptala se Serenity otevřeně. Lovec zatěkal pohledem a bylo jistě vidět, že znejistěl. „Jak to myslíš?" řekl klidně, ačkoliv bylo vidět, že je nejistý. „No normálně. Holka kluk rande, držení za ruce, co sis proboha myslel?!" napadlo jako poslední Serenity. „To je fuk," zamumlal lovec. „Ale abych odpověděl, ne neměl jsem holku," řekl Matt. „Aha. No tak to by mě zajímalo, co devatenáctého vyváděla," zamumlala Serenity.

quot; Z