Vampires and hunter

Kapitola 29

     „...A pak se zavřela v koupelně," dokončil svoje vyprávění Matt. „To přejde," řekl klidně Byakuya. „To doufám," zamumlal Matt potichu a svezl se hlouběji do sedačky. „A když jsme už u toho, ty sis ničeho nevšiml?" zeptala se Serenity. „Právě že ne..."zamumlal Matt. „A jak že je dlouho?" zeptal se Byakuya „17. týden," řekla potichu Serenity. Byakuya se na chvíli odmlčel jako by pátral v paměti. „To měla tu hnusnou angínu, takže to mohla mít dohromady, takže si nikdo ničeho nemohl všimnout," pokrčil Byakuya rameny. „To je pravda," přikývla Serenity. Uslyšeli drobné krůčky, které proběhli okolo dveří. „Wichiten," zamumlal Matt. „Jak dlouho umí být naštvaná?" zeptal se ještě. „Dlouho," zněla tichá odpověď. „Ale Matte, ty to zvládneš, jeden druhého potřebujete více než obvykle," usmála se mile Serenity. „Hm. Když to říkáš," zamumlal Matt a zvedl se. „Kam jdeš?" zeptal se tmavovlasý upír. „Jen se projít," zmizel Matt ze dveří než by mu mohla Serenity stihnout přečíst myšlenky.

Prošel několika chodbami, než byl u jejich pokoje, otevřel dveře, přesně ve chvíli kdy Wichiten zavírala dveře od koupelny, jasná známka naštvanosti, a za mrazivého ticha si vzal mikinu a peněženku, poté vyšel z pokoje, ještě slyšel Wichiten jak si něco povídá a jak opět lehá do postele. Ušklíbl se a bylo mu hnedka jasné, kdy to provede. A čím dřív tím líp. S úšklebkem vypadl ze skrýše a chytil si taxíka do centra.

„Víš tvůj otec je taky pěkný vůl, doufám, že budeš něco tak dokonalého jako jsem já," mluvila Wichiten nepřítomně na své, již lehce vystouplé, bříško. „Ne opravdu, je nehorázně natvrdlý Alexi, ale co s tím naděláme, ty samozřejmě máš i moje geny což znamená, že budeš to nejdokonalejší dítě..."chtěla pokračovat v monologu, když dovnitř nakoukla tmavovlasá hlava.

„Neruším?" zeptala se. „Jasně že ne," ušklíbla se Wichiten a s menšími obtížemi posunula tucet malých barevných polštářků na stranu, aby si měla Serenity kam sednout. Tmavovláska si nejistě prohlédla pár obalů svazků, které Wichiten četla. „Už víš, co to bude?" zeptala se Serenity. „Pravděpodobně by to měl být kluk, nebo se alespoň tak tváří," usmála se Wichiten. Serenity si povzdychla. „Pořád sis stěžovala, že sem v něčem napřed, tak teď seš napřed ty," ušklíbla se tmavovláska. „Jo jasně," ušklíblas Wichiten a pohladila si břicho. „Prý si na Matta hodně křičela," začala opatrně Serenity. „Jo taky mi to jistá osobnost vyčítala," ušklíbla se Wichiten. „Cože? Byl tu Byakuya nebo... on?!" vyhrkla Serenity. „Jo, Alex," přikývla Wichiten. „Ale jak?" nechápala Serenity. „Má talent," pokrčila Wichiten rameny. „Jak přesně funguje?" zeptala se Serenity tiše. „No... ono se to těžko vysvětluje. Je to jako kdyby se na mě chvilku soustředil a ukazoval mi svoje emoce," zamyslela se Wichiten. „Opravdu? To je zajímavý dar," zamyslela se Serenity. V tom okamžiku si přišla veselá, hravě veselá, jako kdyby chtěla vyvést nějakou rošťárnu, zároveň se v ní mísil i smutek z hádky. „C-co to...?" chtěla se zeptat. „Je to úchvatné že?" zeptala se Wichiten nadšeně. „Ale... vždyť by musel mít v rodině někoho s podobným nadáním..."zamyslela se okamžitě Serenity. „Matt si to nepřipouští, ani si toho nevšiml, ale v některých situacích dokáže přimět lidi, aby se cítili, jak chce on," připustila Wichiten. „Cože?!" vytřeštila oči Serenity. „Původem je upír Serenity, je logické že by mohl mít nadání," namítla Wichiten. „Ah, no jistě, omlouvám se, ale to příjmení prostě mate, netušila jsem, že je něčeho takového schopen," zamyslela se Serenity. „Jistě, já bych to také nevěděla, ale když sem přišla na to, že Alex dokáže dělat tohle, chvilku sem studovala rodinu biologických rodičů Matta, vyšťourala jsem, to že jeho pra pra dědeček uměl každého přimět, aby se cítil, jak chtěl. Matt má to samé, akorát že nedokáže navodit strach, proto jsem vždycky byla v klidu s ním, on je hrozně uklidňující osobnost, ale až moc milá, dřív jsem si myslela, že by to mohlo být kouzlo osobnosti, ale... důkazy jsou důkazy, hlavně mu tohle neříkej. Sice by to po tom šoku, že z něho bude otec, nemělo překvapit nic, jo já vím Alexi," zareagovala na pocit svého miminka, které se plachtilo v její děloze „Ale znáš Matta, pět hysterek v jednom chlapovi..." ušklíbla se.

Matt si tiše pobrukoval a procházel několika chodbami, které znal. Jeho peněženka byla opět o něco lehčí, ale jeho kapsa u džín o něco těžší. Sice to nebylo příliš originální, ale nic jiného ho jako usmíření nenapadlo. Ačkoli to co nesl, bylo krásné. Žádné typické diamanty, které se cpali holkám normálně. Místo toho jednoduchý rubín, protože ten jediný se hodil k Wichiten. Hlavně k její vášnivé povaze a jejím rudým vlasům. Miloval je. A ty oči. Které jí dělali společně s dolíčky ve tváři, když s usmívala nevinný pohled, který by zmátl každého. Taky si vzpomněl na její děsivý pohled, a na ty rudé vlající vlasy když někoho bránila, nebo ten vyděšený pohled když zlomila jednomu lovci vaz, aby jej ochránila. Otřásl se, když si pomyslel, že by Wichiten někomu musela znovu ublížit.

„Tak co Ali, kávový, karamel nebo kokos?" slyšel její hlas z dálky. „Jo máš pravdu, karamel je nejlepší," uslyšel její hlas po chvilce. Zapřemýšlel, to tam má kámoše, udivilo ho, že ho to tak trochu naštval, nikdy na nic nežárlil. Jen se dotkl kliky, ozval se dupavý zvuk jak Wichiten opět zaběhla do koupelny. Povzdychl si, ta holka se jen tak neuklidní, zamyslel se a vstoupil do dveří. Na posteli seděla Serenity, co nejdále od svazků knih, které Wichiten milovala.

„Ahoj," pozdravila Matta. Z koupelny se ozvalo zasyčení. „Jo je naštvaná a ne málo," přikývla Serenity na Mattovi myšlenky. „Já jsem to poznal," protočil panenkami Matt. "Já vím, ale i tak ti to musím říct, taky to mám vzkázat, že ode dneška spíš na gauči" pokrčila rameny Serenity, bylo jí Matta líto, ale sestra, dvojče, je prostě pořád jedna a ta samá krev. „Na jak dlouho neříkala?" zafrkal Matt. „Dokud se neuklidní," řekla Serenity. „Mimochodem, můžeš vzít tyhle čarodějnické věci a dát jí to tam kam to uklízí," ukázala za sebe Serenity. „Ono tě to nezkazí," ozvala se Wichiten z koupelny. „A jinak já půjdu, chtěla sem si jít číst," zvedla se z postele a přešla tiše ke dveřím. „Takže se mějte," usmála se na Matt i na dveře, o které byla celou dobu Wichiten opřená.

Jakmile zašla za roh, Matt se přesunul ke dveřím a jemně stiskl kliku, dveře však nepovolili. „No tak Wichiten," zamumlal potichu... „Co bys rád?!" odseklo se kousavě. „Požádat tě o ruku, ale to fakticky přes dveře neudělám," odpověděl. Na druhé straně se rozhostilo ticho. Poté pomaličku uslyšel pád nějaké věci, podle toho jak to dopadlo a podle odrazu, usoudil, že spadl stojánek na zubní kartáčky. Wichiten, která povětšinu času, měla tu podivnou intuici, se marně snažila zachytit něčeho, a proto upadla. Kdyby neudělala tři kroky doprava, kde byla vana, asi by sebou praštila o zem a to by jí Alex vysílal ošklivé a naštvané pocity alespoň měsíc.

„Wichiten si v pořádku?" zeptal se Matt. „Jo, už jo," ozval se roztřesený hlas z koupelny. Ozvalo se cvaknutí zámku, jak Wichiten odemknula. Dveře se pomaličku otevřely, do pokoje nakoukla. Matt zapomněl, že tu má přednést nějakou žádost a s výrazem naprostého idiota pronesl jediné slovo „Sladká,". Wichiten silně zacukalo obočí, a trochu do Matta šťouchla, možná to bylo trochu víc, protože Matt spadl. „Seš celý?" zeptala se Wichiten. „Jistě," přikývl Matt. „Dobře," řekla neurčitě Wichiten a začala si balit s vědomím, že se nastěhuje do koupelny. Na kupičku si nesla knihy, a další podezřelé věci. Matt se sebral a posunul se za ní. „No tak Wichiten, vezmi si mě, nic horšího už tě potkat nemůže," zamumlal, vzal její levou ruku a trochu neohrabaně jí nasadil prstýnek. „Prosím," dodal ještě, a jeho dvě ruce sklouzli k lehce vyboulenému bříšku. Wichiten si nervózně prohrábla vlasy, aby zůstali přes obličej. Kdyby někdo viděl její výraz, kdy se červenala, což se stávalo opravdu jen zřídkakdy, a i kdyby to nebylo kvůli tomu tak jen proto, že se jí podezřele leskly oči. „No tak dobře," přikývla nakonec a pohodlně se o Matta opřela. Ten se něžně usmál a otočil jí k sobě a lehce jí políbil. Ne jako vždy, tenhle polibek nebyl tvrdý, vyzývavý, ale jemný. Stáli tam nějakou dobu, rozhodně ne krátkou. A užívali si toho ticha, toho ticha před bouří jak se říkává.

burnU_OeG