Vampires and hunter

Kapitola 30

      „Já vím, že sem byl skoro dvacet let u lovců, ale mám jen jeden maličkatý dotaz... jak to chcete sakra zatajit před lidmi?!" zeptal se Matt. „Můžeš přestat klít?" zeptala se ho Wichiten. „Navíc nikdo neříkal, že se budeme třískat přes město," doplnila své mladší dvojče Serenity. „Protože to bychom potřebovali opravdu už úklidovou četu," zamumlal potichu Byakuya. Ozvalo se ostré klapání podpatků, při kterém přeběhl mráz po zádech Wichiten, Mattovi a Byakuyovi., Jen Serenity zůstala klidná. Vedle ostrého klapání podpatků se ozývali i těžké ozvěny. Cvakla klika a otevřely se dveře. Ve dveřích stáli současný vládnoucí pár. Wichiten se pokusila zmizet po jejím, ale pozdě. Oči její matky jí zmerčili a doslova cítila, jak se ten pohrdavý úšklebek rozšířil, když spatřila vyboulené břicho mladší dcery, Matt se potichu dostal Wichiten za záda a pevným pohledem propaloval současnou královnu upírů pohledem. Rudovlasý upír naopak se vřele usmál na Matta i Wichiten a stejný úsměv věnoval i své druhé dceři a jejímu partnerovi.

„Nemyslím si, že byste zde měli být," řekl hlasem neskutečně podobným tomu, jaký měla Wichiten, kladl dokonce i stejný důraz na nějaká písmena jako ona. „Ano to by bylo nejlepší," přikývla tmavovlasá žena. „Kdo ví, třeba by lovci měli nějakého informátora," pohledem nenápadně zabloudila k Mattovi. Ten už měl sto chutí jí říct, jak jí nemá rád a že by jí nejradši někam poslal a že jí považuje za kosočtverec, ale vychovanost mu to nedovolila. Přesně v tu chvíli ucítil jak mu Serenity očima vypaluje díru do zad. Nedalo mu to a ošil se. Wichiten si povzdychla. „Matty," šeptla potichu Wichiten a chytla jej za ruku. „Opravdu si myslíš, že by prošel přes dvoje opatření, Serenitino čtení myšlenek a Byakuya rozpozná lež. Táta by jediným dotykem mohl prolétnout všechny jeho myšlenky a ty máš mimořádnou intuici sama o sobě," bránila jej Wichiten a vzdorně trhla hlavou. „Navíc nemá jediný důvod. Je upír, stejně jako my všichni," dodala ještě. „Nesmysl, občas jsou tyhle odchylky u lovců, ale i tak matka lovkyně otec lovec," zaprskala Sylvia. „Ne. Moji rodiče nejsou... nejsou lovci, původem jsem upír, i rodiče jsou, vlastně byli, upíři," řekl nervózně Matt a ošil se. Rudovlasý upír se k němu dostal a stiskl mu paži, jeho mysl hluboko ponořená do té Mattovi.

„Má pravdu," přikývl. „Ale když to řekne Orákulum tak ho nikdo neposlouchá, a proč jo že jo? Dyť je to jen druhořadý poskok, kterého nesnáší ani vlastní matka," vypěnila. Serenity údivem vykulila oči, všechen ten vztek, co Wichiten chovala ke své rodině, kromě její maličkosti, vybublal, když jejich matka naznačila, že Mat by je mohl zradit. „Mercredi!" prořízl zvuk jejího druhého jména ostrý hlas tmavovlásky. Dva páry očí, naprosto stejné se přeměřovali, oboje vypadali jako kusy ledu. „Wichiten, mé jméno je Wichiten, to které mi dala jedna osoba, která mě brala jako člena rodiny ne jako něco co se musí trpět ze slušnosti," zasyčela. "Nebuď drzá" natáhla ruku její matka a Wichiten uhodila. Wichiten místo toho aby zašeptala omluvu nebo poníženě sklonila hlavu se místo toho šíleně zasmála. „Ach matko, už nejsem to desetileté dítko, které si mohla buzerovat, vyčítat mu že udělal čáru přes rozpočet," setřela si slzy smíchu. „Nechtěj mě rozesmát," dodala ještě, její černé zornice se stáhli v úzké štěrbiny, typicky upíří. „W-Wichiten," vykoktala Serenity jméno své sestry. Přiblížila se ke své matce, vzala její ruku a položila si jí na břicho. V tu chvíli Sylvia rozšířila oči údivem. „Už to chápeš ne? Matt JE upír, nikdo z naší rodiny tohle neuměl. Tak už sakra zavři zobák a nenavážej se do něj!" práskla dveřmi Wichiten. Matt se rozběhl za ní. Serenity stála neschopna pohybu. Nikdy neviděla Wichiten tahle pěnit, a už vůbec ne odporovat matce.

„Serenity, věděla jsem, že alespoň ty si ta rozumná," ozval se arogantní hlas Sylvie. „Víš, měla by ses zamyslet nad svým chováním, ubližuješ jí, ubližuješ všem okolo ní... matko," řekla Serenity a vyšla ze dveří. Byakuya se nerozmýšlel a vyšel ze dveří. „Vždycky jsem věděla, že stáhne sebou i Serenity," ozvala se. „Sylvie... ubližuješ jim," řekl tiše rudovlasý upír. „Neměla se vůbec narodit!" štěkla Sylvie na Tristana. „Ve skutečnosti ti nevadí, jen nemůžeš vystát, že má mojí povahu?" zeptal se rudovlásek. „Mlč!" zarazila začátek diskuze Sylvia. „Teď musíme zajistit ochranu našemu druhu, tohle není důležité," dodala ještě. „Jak myslíš, jen si uvědom, že ona tě teď potřebuje ze všech osob nejvíc, nemusíš být na ní hnusná, je těhotná," usmál se něžně Tristan, Wichiten měl vždycky rád a snažil se jí vše nahrazovat a když ji viděl, jak se s Mattem na sebe usmívají a její bříško, věděl, že ji vychoval, jak nejlépe mohl otec svou dceru. „Kdyby nebyla poběhlice nemusela by být," namítla Sylvia. „Nebyli jsme o moc starší, když si otěhotněla ty," usmál se hořce Tristan a vzal za kliku. „Kam jdeš?!" štěkla Sylvia. „Za svými dcerami se na chvíli chovat jako otec, a ne se tak chovat ze slušnosti," zakončil jejich slovní přestřelku Tristan a vyšel ze dveří.

„Jo to prosím pěkně byla tvoje babička, ona mě tak trochu, dobře tak trochu víc, no tak dobře nesnáší mě. A ne Alexi vůbec nevím proč," mluvila Wichiten ke svému bříšku, po cestě stihla pozdravit pár upírů. Od té doby co sjela Mata na tři doby a pak se předním chvíli zavírala v koupelně, se vědělo, že je těhotná. Ted zrovna kráčela chodbou s naštvaným prskáním na svou matku. Kdyby měla aspoň za co jí nenávidět, kdyby byť jen rozbila vázu, ale to ona nikdy neudělala, byla moc hodné dítě. Hořce se ušklíbla a pak přišla její úchylka a puberta. Došla do jedné z místnosti, kde byli poličky a ledničky, občas nějaká ta krev. Rozhlédla se po něčem, díky čemu by se mohla dostat do poličky pro sladké. Rozhodla se, že nejdřív to zkusí se svojí výškou. Ale ať se natahovala sebevíc, nemohla tam dosáhnout, v tom jí došlo, že na to v pohodě už dosáhne, ale taky že není na zemi. Koukla se a uviděla Matta.

„Doufám, že mě za to Alex nespílá, že sem tě vyzvedl," usmál se zářivě. „On ti poděkuje, úchylku na sladké bude mít po mě," usmála se Wichiten a vzala si balíček sušenek. „Napadlo mě, že tu budeš, Wichiten co do tebe vjelo?" zeptala se Serenity a vydýchávala se, za ní doklusal Byakuya, pohodil ofinou a podíval se pohledem na Wichiten. „Čeho je moc toho je příliš, nikdy sem jí nic neudělala! Nikdy!" pěnila. „Wichinko, klid," objal jí Matt a položil si bradu mezi její krk a rameno, jeho vlasy jí polechtali na tváři. „Máš pravdu, nebudu se kvůli ní rozčilovat," ušklíbla se kysele, ale Serenity věděla, že jí to pořád trápí, stejně tak nějak to cítil Byakuya. Serenity okamžitě vycítila moc Mattova daru, protože Wichiten jak řeč jejího těla, tak i její myšlenky se pomalu uklidňovali, stejně tak i na ní a Byakuyu padl takový ten klid, kdy máte sto chutí se stočit na gauč a dívat se na svůj oblíbený film.

r