Vampires and hunter

Kapitola 26

    „Opravdu jsem v pořádku," bránil se Byakuya. Po tom zranění zbyla menší jizva, ale ne podle Serenity není v pořádku. „Ale musíš..." chtěla něco říct. „Víš co, dělej si, co chceš," rozhodila rukama nakonec. Byakuya se ušklíbnul. „Co Wichiten, pořád má tu svojí náladu?" zeptal se a změnil tím téma. „Jo. Ani se mnou pořádně nemluví, pořád se po mě jen divně dívá nic víc..." řekl Matt. „A myšlenky si stále blokuje," dodala Serenity. „Myslím si, že má jen takové svoje období," řekl Byakuya. „Jasně, bylo by to logické, ale ona poslední dobou toho moc nesní, sotva do sebe dostane polovinu dřívějších jejích porcí a to ještě jí jednou denně," řekl Matt zamyšleně. „Třeba už u ní polevila ta její žravost," řekla Serenity.

„Zase mě drbete co?" ušklíbla se hořce Wichiten ve dveřích. „Nedrbeme, jen si děláme oprávněné starosti," odporoval Matt. „Říkám, že drbete," stála si na svém Wichiten. Serenity si povzdychla a místo toho se zaměřila na předmět, který Wichiten držela. „C-co to je?" zamrkala. „Zmrzlina?" nechápala Wichiten. „Banánovou si nesnášela," vzpomněl si Byakuya. „No, už mi chutná," ušklíbla se Wichiten. „Málo jíš, začali ti chutnat věci, který bys dřív nevzala do úst... že ty seš těhotná?" pronesla vtípek Serenity, Wichiten jen zavrtěla hlavou. „Ne, nejsem," řekla a otočila se na podpatku. „Kam jdeš?" zeptala se Serenity. „J- já si jdu lehnout," ozval ose odpovědi. „Opravdu si v pohodě?" zeptala se Serenity, ale místo odpovědi Wichiten tiše zavřela dveře a byli slyšet její kroky z chodby. Byakuya se Serenity se po sobě zadívali, načež se oba podívali po Mattovi.

„Na mě nekoukejte, se mnou se pomalu nebaví vůbec," zamával rukama ve vzduchu. „Opravdu ne? Ani..." nechala vyznít do prázdna Serenity a celá rudá odvrátila od Matta zrak, ten zrůžověl ve tváři. „Ani," řekl jen. Byakuya zamyšleně pozoroval zeď.

Wichiten bloudila chodbami a chodbičkami jednou rukou si hladila břicho. „Jo jsme v průšvihu," pověděla tomu malému. Slzy se jí začali kutálet po tváři. Nemohla jim to říct ani jednomu, nechtěla Matta vyděsit, nechtěla, aby měla Serenity starost a nechtěla, aby se na ní Byakuya díval tím pohledem „já jsem ti to říkal". „No to teda si," ozval se cizí mužský hlas a na Wichitinu tvář dopadla tvrdá ruka. Nečekala to a upadla, její oči s ihned zaměřili na lovce. „Copak taková malá kurva dělá tak daleko?" zasmál se jí do tváře lovec a vytáhl jí na nohy. Chytil jí pod krkem. „No, samomluvou si trpěla, zavolej svého imaginárního kamaráda, děvko," zasyčel, pustil jí a s další ránou dopadla na zem. Naštvala se. Neměla důvod nikoho zabíjet, dokud se nepokusil ublížit jí, ne jí, ale tomu malému. Zasyčela a narovnala se, rudé vlasy, byli natolik rudé, že v té rychlosti vypadali jako oheň, zaútočila. Bezhlavě se vrhla po lovci a šla mu po krku, jak jinak. Instinktivně. Když si byla natolik jistá, že jí už nemůže ublížit, svezla se podél zdi, a jak jen to šlo, se skrčila, aby neubližovala miminku. Rozbrečela se. Že si ani nehlídala myšlenky. Pach krve za chvíli přilákal Serenity , která ji hledala, aby si s ní promluvila. K Serenity okamžitě zabloudili Wichitiny myšlenky se zmohla na jedno velké: „Oh!".

Wichiten vycenila zuby a nebezpečně zasyčela. Poté si uvědomila, že je to Serenity. „J-Já... omlouvám se..." sklonila hlavu a zase nabírala k pláči. „Opravdu?" zeptala se Serenity. Wichiten se zmohla je k přikývnutí. „K-kde je Matt a Byakuya?" zeptala se a hledala v džínách kapesník. „Byakuya si vzal Matta do parády, aby ti neudělal v boji ostudu," usmála se chabě Serenity, která stále nevěřila tomu, co četla ve Wichitině mysli. „T-to je dobře," přikývla spíš pro sebe Wichiten. „Jak je to dlouho?" zeptala se Serenity. „17. týden," pohladila si bříško, spíše z instinktu Wichiten. Serenity si to spočetla na prstech. „Že si ani neměla nevolnosti," zamyslela se. Wichiten se chabě usmála. „Proto si přestala jíst tak velké porce a jedla toho co nejmíň, aby si tomu zabránila. Chytrý tah když to tak vezmeš kolem a kolem," zamyslela se. „Nemůžu to nikomu říct, ne teďka," zavrtěla hlavou Wichiten. „Musí se všichni soustředit na boj, ne na prcka," usmála se hořce. „Ale Wichiten..."chtěla něco namítnout Serenity. „Ne. Budu stát po vašich bocích i v boji Serenity, my vyhrajeme," řekla jistě.

„Měla si vizi?" zeptala se. „Ne, ale předtucha mi to říká," řekla tiše Wichiten. „I kdybych tě svázala, nepomohlo by to že?" zeptala se Serenity. Wichiten jen zavrtěla hlavou. „Jdeme, musíme se zbavit toho těla...a musíme se vrátit, aby si nedělali starost," zvedla se Serenity. Wichiten se s lehkými obtížemi postavila také. Společně se vydali chodbou, odkud přišel lovec, aby jej pohřbily, přeci jsou upíři a žádní barbaři aby nechali těla povalovat. V tichosti a bez přebytečných okolků pohřbili tělo.

Tiše se vraceli. „Opravdu by nebylo nejlepší řešení říct mu to?" zeptala se Serenity. Wichiten okamžitě došlo, o čem mluví. Zavrtěla hlavou v záporném gestu. „Ne," dodala ještě. „On se to dozví Wí," řekla Serenity. „Jestli mu to neřekneš tak ne, umím maskovat i jeho přítomnost," řekla Wichiten. „Já vím, ale budeš vypadat čím dál hůř, sama to víš, pak to praskne," řekla Serenity tiše, ale naprosto klidně. „Dokud to půjde tak to chci utajit, bojím se, bojím se, jak by reagoval," řekla nakonec a začala si tiše pobrukovat písničku. Serenity se ušklíbla, Wichiten už neblokovala čtení myšlenek a tak slyšela i toho malého. „Miluje tvůj hlas," řekla tiše. Wichiten se usmála a sklonila pohled k bříšku. „To jsem ráda," řekla tiše že Serenity netušila, zdali mluvila ke svému bříšku nebo k ní.

hT_9�H=